Výstup na Mt. McLaughlin

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 5 min

Výstup na Mt. McLaughlin

Měl to být takový jednoduchý výlet – prostě si vyšlápnout na jeden z místních kopců. S výškou necelé tři tisíce metrů tu nepatří Mt. McLaughlin mezi nejvyšší hory. Navíc se zdá poměrně jednoduchá. A Ňuňu říkal, že už nahoře byl.

Nasedli jsme tedy ráno do trucku, kde vozíme vzadu sněžnice tak nějak pro jistotu pořád. To byla však celá příprava a jen zázrakem jsem si navíc sbalila i vlastní větší svačinu do batůžku.

Cesta k Mt. McLauglin je kouzelná a tak jsem se při řízení náležitě kochala. Po hodince jízdy zvolal Ňuňu, že jsme na místě – tady zaparkuj a vyrazíme. Moc se mi to nezdálo, parkovat celý den na jen trošku širší krajnici. Ale ještě jsem neměla potřebu se dívat do mapy, protože on tu přece už byl. „Seš si jistej?“ Zjevně byl, protože už si obouval skialpy.

„Ty si bereš lyže?“ Trošku mě to zaskočilo, protože mým největším vybavením byly pohorky a sněžnice. Za chvilku už ale Ňuňu skialpy sundaval, to když mi to nedalo a do mapy jsem se přecejen koukla. Byli jsme asi tři míle od začátku trailu, a tak jsme znova nasedli do fára a dojeli na správné parkoviště.

Vyrazila jsem na trail natěšená – po čtyřech letech totiž znovu půjdu po trase PCT. Dálkovém trailu vedoucím z mexických hranic přes Kalifornii, Oregon a Washington až do Kanady. Vzpomínky na takovou cestu neztrácejí na živosti ani po několika letech a jakmile jsem spatřila známý znak PCT, srdce mi poskočilo radostí. Stejně jako já, i Ňuňu se neubránil úsměvu, který víc než tisíc slov obsáhnul, jak moc pro každého hikera ta dlouhá cesta pěšky znamená.

Lehce a krásně se šlo po trase pacifické hřebenovky, Ňuňu bojoval s namoženými lýtky a já tak měla vždy při čekání prostor na vzpomínky.

Na rozcestí, kde PCT odbočovalo po úbočí hory, vydali jsme se vzhůru. Cesta ve sněhu už dávno vidět nebyla, ale směr byl jasný a sem tam se objevila i nějaká stopa předchozích lyžařů a hikerů.

Jak se ale vrstevnice tlačily k sobě blíž a terén se stával opravdu prudkým, zvětšovala se i vzdálenost mezi námi. Razz (labrador nevídaných rozměrů a přesto dobré kondičky) poklusával vpředu a já s ním podvědomě držela rychlé tempo a taky špatný směr.

Když jsem si uvědomila, že jsem podle mapy měla už určitě vyjít nad hranici lesa, ukázalo se, že už nějakou dobu sleduji špatnou hranu hory.

Protože jsem nevěděla, zda jde Ňuňu správně, nebo po mých stopách, raději jsem udělala z větví šipku, kudy pokračuji – směr vzhůru. Počkám na něj jakmile se dostanu na původní trasu, abych nečekala někde mimo. Zledovatělá krusta sněhu držela na prudkém svahu taktak. Sněžnice už nepomáhaly a snila jsem o svých mačkách a cepínu, co by mě ve stále horším terénu jistě lépe udržel. Pes začal kňučet, asi strachy, protože se staženým ocasem marně zatínal své drápy do sněhu, který s námi ujížděl. Hole jsem zapichovala co nejhlouběji, abych se pokud možno dostala na spodní ledovou vrstvu po které jako po másle ujížděla vrchní vrstva sněhu. Svah nade mnou přestal vypadat prudce – už to totiž nebyl jen svah, ale skalní stěna. Bylo tedy nutno ji obejít. Traverz pod ní byla doslova lahůdka. 

Dostala jsem se ale konečně na místo, kde jsem mohla nastoupat výšku a velkým obloukem se tak dostat nad skály. Hodně se mi ulevilo, když jsem pak v mapě našla svou polohu přímo na vyznačené trase směřující k vrcholu. Ve skutečnosti byl všude neporušený sníh, po stopě ani památky, ale ten pocit, že člověk není ztracen, je docela fajn.

Na druhou stranu jsem si při výstupu uvědomila, že Ňuňu se sem asi jen tak nedostane a že ho ani z hřebene nikde nevidím. Vrchol ještě tak hodinu výstupu a do západu slunce zbývaly možná dvě a půl hodiny. Takže bylo jednoznačně na čase se otočit a včas dostat dolů z hory. Jenže co Ňuňu? Hledá sebe, nebo mě, nebo se už vrací k autu? Rozhodně měl méně energie než já…

Zapnula jsem tedy česká data na mobilu, který rázem skočil na „krásných“ 15% baterie a doufala jsem, že se objeví signál. Nebyl čas na hrdinství, napsala jsem tedy svou pozici a čas – pokud do 30 min Ňuňu neodpoví nebo nedorazí na GPS souřadnici, vracím se zpět k autu a uvidíme se snad tam. Odesláno. Už teď se těším na účet.

Nepřišla ani zpráva ani Ňuňu, slunce se skutálelo zas o kus níž a baterie v mobilu jakbysmet. Zvažovala jsem i variantu, že budu muset přenocovat, kdybych netrefila k autu, a rychle jsem tedy začala kontrolovat obsah svého batůžku. Zdá se, že mě za ta léta hory vycvičily natolik, že jsem zřejmě podvědomě v batůžku měla sbalenou i čelovku, nožík a náhradní ponožky – musím říct, že se mi hned o kus ulevilo. V nejhorším případě tu dokážu přečkat noc. 

Půlhodina uplynula, vydala jsem se tedy s kňučícím psem směrem dolů. 

K autu jsem dorazila právě ve chvíli, kdy slunce zapadlo za protější hory a údolí se zahalilo do studeného stínu. Když vyšla první hvězda, přišla mi sms od Ňuňu – je na cestě k autu. Cestou ztratil lyži, pak se ztratil i on a pak se unaveně snažil vracet k autu. Nu, hlavně že o sobě víme.

Abych se zahřála, hopsala jsem po parkovišti sem a tam a zastavila se u velké cedule na začátku trailu. Na větrem ošlehané mapě bylo velkými písmeny napsáno: „Pozor! Na této hoře se ztratilo již mnoho hikerů! Velmi náročný terén.“

Ha! Tak to sedlo.

Cesta domů byla klidná – Ňuňu mi hodil klíče od auta, svezl se na sedačku a za chvíli už plynule oddechoval. Pes usnul snad ještě dřív než dopadl na zadní sedadla. Když jsme pak další den nasedali do auta, museli jsme jindy natěšeného Razze do auta nacpat skoro násilím – asi se bál, že jedeme zase do hor 😀

S podporou APMsport, Huskycz, Prabos, Faramugo

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.