Velikonoce v ráji Bali

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 8 min

Zvuk bubnů, píšťal i činelů předcházel slavnostním průvodům Velikonoc. Muži oblečeni v bílé, ženy ve zlatožlutých krojích, na hlavě dary a na ramenou nosítka s květinovými ozdobami. Celé vesnice byly na nohou a na cestě do chrámů. Do chrámu jsme mířily i my – dnes je Bílá sobota a v noci se s největší slávou sejdou tisíce lidí v Denpasarské katedrále na Velikonoční vigilii.

Příjezd na Bali

Letiště na Bali je stejně otevřené jako srdce Indonésanů. Místo klimatizované a téměř hermeticky uzavřené haly je tu spíše jen střecha nad všemi těmi obchody a letištními přepážkami a zpoza sloupů vykukují palmy. Přestože jsme v bankomatu vybraly čtyři a půl milionu (indonéských rupií), místo do taxíka jsme nasedly do lokálního busu, u kterého jsme netušily ani přibližnou trasu. Doufaly jsme, že paní průvodčí pochopila, kam zhruba chceme jet a pro jistotu jsme vše kontrolovaly na mapě v mobilu. „Teď zahneme do leva a bude to dobrý!“ „Tak ne, dobře. Ještě je tu možnost objet toto a zahnout nahoru…“ „A teď se opravdu musí odbočit, nebo jedeme úplně pryč!“ Raději jsem se zvedla, abych paní průvodčí naznačila, že se blíží poslední možnost trefit se do naší destinace. Ta už ale kývala hlavou, že tady vystoupíme a nasedneme na jiný autobus. Žádné číslo, žádný směr… Usměvavá babička na zastávce naznačovala, že by mohlo něco brzy jet – a taky že ano, další autobus nás dovezl do srdce Denpasaru, kde nás čekalo ubytování. Cena? Z letiště do centra za 8 Kč.

V hostelu o jedné místnosti jsme si trošku odpočaly a rovnou si půjčily motorku, sbalily šnorchly i potápěčské brýle a vyrazily na jih ostrova. Sice jsem si říkala, že motorku už v Asii řídit nepotřebuji, ale … za prvé – Bali je Indonésie, za druhé – chceme toho hodně vidět, za třetí – bylo to tak levné, že se nedalo odmítnout (50kč na den, benzín za hubičku, no neberte to!). Cestu napříč Denpasarem jsme zvládly s vědomím, že už jsme přece zažily horší silniční chaos a řidiči tu umí jezdit na milimetry. Kličkovaly jsme mezi auty a konečně najely na několikakilometrový most přes moře, nízko nad námi přelétala obrovská letadla a my dorazily až k pláži – údajně skvostu pro šnorchlování. Tak tedy moře s námi hrálo spíše na schovávanou, a když jsme konečně vlezly do vody, sahala nám pod kolena – a tím myslím i 500 m od břehu. Dovedete si tedy představit, jak vtipně vypadalo, když jsme v této „hloubce“ nasadily šnorchly a pokoušely se plavat. Břichem jsme místy dřely o dno a plavaly doslova v trávě, která tu rostla, ale námaha se stoprocentně vyplatila. Mezi ježky a prapodivnými rybami se najednou v bezpečí sasanky skrýval Nemo a Marlin  dvě oranžovobílé rybky jako z filmu, centimetry od nás. Dokázaly jsme je sledovat celou věčnost. Takže jsme si opět spálily záda.

O noci bych napsala jen jednu věc – opět štěnice. A nemusím ani dodávat, že rande si daly zase jen se mnou. Ráno jsme vyrazily rovnou na sever do vnitrozemí ostrova. Jen jsme opustily rušné město, užívaly jsme si krásných silnic linoucích se rýžovými políčky, palmovými háji, kolem nádherných balijských chrámů i nenápadných vesniček. Slunce rozsvěcovalo všechnu tu zářivou zelenou barvu okolí, do které byly zasazené šedivé kamenné chrámy ověšené slavnostní žlutou látkou. Nic nás nehonilo, nikam jsme nespěchaly… pomalu jsme si vychutnávaly jízdu a vše kolem. Dorazily jsme až do městečka Ubud, které je plné nejen turistů, ale i nádherných chrámů a starých stromů. Stačilo ještě pár minut na sever a v úplné oáze klidu jsme se ubytovaly v levném a čistém hostelu. Výhled do rýžových polí, která tu na rozdíl od Vietnamu už naplno bujela svěží zelenou, byl nejkrásnějším místem pro vlahý západ slunce.

V noci pršelo. Předpověď počasí hrozila pro celý náš pobyt na Bali deštěm. Zatím jsme měly štěstí a ve dne ani kapka, ale tuto noc pršelo vydatně. Ani ranní ostré slunce nestihlo vysušit naše promočené helmy, které jsme nechaly připnuté na motorce, a tak jsme vyrazily dál na sever. Čekalo nás cibetkové překvapení! Hovínková káva.

Cibetková káva

Asi každý už někdy slyšel o té speciální drahé kávě cibetkové. Nevěděla jsem nejdříve, co si pod tím představit, ale jakmile jsme ze silničky odbočily k zelenému údolí, ze kterého se linula nádherná vůně kávy, bylo mi vše osvětleno. Mezi palmami se v kotcích stočené do klubíčka k sobě tulila nádherná zvířátka – šelmy s nevinným výrazem a ostrými zuby – cibetky. Když v době kolonizace Angličané začali s pěstováním kávy ve zdejších příhodných podmínkách, nedovolili místním pracovníkům kávu ani ochutnat a pečlivě střežili, aby se ani zrnko nedostalo mimo plantáže. Co však místním lidem nedopřáli Evropané, to jim dopřála sama příroda. Plantáže obklopené ze všech stran džunglí byly hojně navštěvované nočními predátory, cibetkami. Ty si pochutnávaly na kávových plodech a hned zas mizely v neprostupném lese. Místní lidé si však brzy všimli, že cibetkám velmi chutná dužnatý obal kávových plodů, ale samotná zrnka projdou trávicím traktem netknutá. Začali tedy sbírat hovínka cibetek a kávová zrnka z nich vybírat. Po upražení si pak uvařili svou první kávu – kávu cibetkovou, která se po mnoha letech stala velmi cenným zbožím. Tato zvířátka si totiž vždy vybírají jen ty nejlepší plody. Krásné je to, že se dodnes zdejší lesy hemží mlsnými cibetkami a kávu jsme si tak s pohledem do pralesa vychutnaly dvojnásob.

Mt. Batur – no guide!

Cesta na sever byla stále mírně do kopce. Za námi se kupily bouřkové mraky a slunečné dopoledne s cibetkami a rýžovými terasami se pomalu měnilo v zatažené odpoledne. Přidaly jsme plyn a dorazily až tam, kde stoupání vystřídal prudký sráz dolů. Dojely jsme na okraj kráteru sopky, která již mnoho let spí a dala prostor vesničce postavené kolem sopečného jezera. V prostředku obrovského kráteru je Mt. Batur – mladší sopka, která se probudila v nitru té předchozí. Byly by to úchvatné pohledy dolů do kráteru, kdyby vše nebylo zahalené v mracích, teplota prudce neklesla a z nebe se nevalily provazy deště. Schovaly jsme se na poslední chvíli pod střechu u babičky servírující k jídlu rýži s lusky a pořádnou dávkou chilli – alespoň jsme se zahřály. Dolů do kráteru jsme jely krokem, mokré silnici v prudkých serpentýnách jsem nevěřila. Ale brzy jsme dojely do našeho ubytování – tentokrát private room. Jen jsme litovaly, že jsme v krosnách schovaných v denpasarském hostelu nechaly i teplé oblečení.

Celý večer pršelo a předpověď na druhý den byla nevalná… Ráno jsme tedy připraveny na vše sbalily věci a vydaly se směrem k Mt. Batur, kam se mnozí vydávají na východ slunce s guidem a full servisem. Na to jsme ale neměly připravený rozpočet ani chuť, protože se turistickým atrakcím snažíme vyhýbat. To jsme ale netušily, že to tu s přírodními skvosty bude podobné jako v Asii (buď si zaplatíš, nebo nic nevidíš!). Na parkoviště jsme dojely s úsměvem a hned nás také s úsměvem přivítali místní pánové. „Guide?“ „Climbing Mt. Batur?“ „Not alone!“ A tak jsme kvůli předpovědi počasí, která slibovala už jen hodinu bez deště, popojely kousek dál k hoře, abychom se jen prošly po lávových polích porostlých křovinami a pokochaly se nádherným pohledem na kráter v kráteru. Jen jsme však zaparkovaly motorku u silnice, přišel k nám další nadšenec, že nám bude dělat průvodce. Vysvětlování, že na horu nepůjdeme, že budeme jen kolem ní, to nepomohlo. Sice nešlo o peníze, ale nenechal nás samotné. Na vysvětlení, že chceme jít samy jsme dostaly dokonalou odpověď. Ukazovaly jsme na sebe a počítaly: „Just one, two!“ A on? Prostě se jen usmál, ukázal na sebe a řekl: „Three!“ Naše zoufalá reakce „No!“ neměla žádného výsledku, a tak jsme si horu užily opravdu jen zdálky. I tak jsme ale viděly naprosto úchvatné výhledy, které se tentokrát nekazily žádnými dešťovými mraky. Bylo však na čase vyjet dál, protože se nad kráter hnalo temno. Slibovaná bouřka se ozývala blíž a blíž a my na motorce uháněly pryč z kráteru a dolů k rýžovým polím. Postupně jsme svlékaly vrstvy, protože se znatelně oteplovalo, jak jsme se vzdalovaly sopce. Při největším dešti jsme se schovaly do příjemné kavárny mezi poli a pak v suchu pokračovaly dál.

Zvuk bubnů, píšťal i činelů předcházel slavnostním průvodům. Muži oblečeni v bílé, ženy ve zlatožlutých krojích, na hlavě dary a na ramenou nosítka s květinovými ozdobami. Celé vesnice byly na nohou a na cestě do chrámů. Do chrámu jsme mířily i my – dnes je Bílá sobota a v noci se s největší slávou sejdou tisíce lidí v Denpasarské katedrále na Velikonoční vigilii.

Aleluja! Aleluja! Velikonoce v ráji Bali

Před třemi dny jsme se šly podívat do katedrály, která je známá svými sochami andělů v balijském stylu a také tím, že je to kostel dvoupatrový. Pozdravil se tam s námi zdejší kněz a po delším povídání nám nabídl možnost přespání na faře, abychom mohly jít na noční slavnost. Teď jsme tedy dorazily a dostaly jsme vlastní pokoj s koupelnou a možnost odpočinku před mší, která začíná v deset hodin večer.

Ve čtyři hodiny jsme měly velký problém zaparkovat naši motorku v blízkosti kostela. Po chvíli jsme si všimly, že již dvě hodiny před začátkem první mše se lidé začínají trousit do kostela, aby se tam vešli. Hodinu přede mší již byl dvoupatrový kostel plný a lidé si sedali na židličky před, kolem i pod kostelem. Dokonce seděli i přes silnici. Vše v poklidu, žádná tlačenice, žádná surovost… Deset tisíc lidí přišlo oslavit vzkříšení Krista. A jen půlhodiny po skončení mše se kostel plnil opět novými lidmi, kteří se sem hrnuli na mši od deseti hodin.

My jsme se vešly do druhého patra a za zpěvu Exultetu jsme rozsvěcely spolu s tisíci dalšími své svíčky. Bylo to dloooouhé, bylo to slavnostní a srdečné, bylo to jako doma a přesto jiné. Teď, když jsme v Austrálii, můžu napsat pár dojmů, které jistě mají své výjimky: v Evropě je církev tradiční, lidé v kostelech se znají a často je nedělní mše zvykem, který se prostě dědí. V Austrálii jsou v kostele lidé takoví oficiální, nic očividně vřelého, takový učesaný styl. A v Asii či Indonésii? Založeno na tradici, která je ale prodchnuta duchem a stylem místních zvyků, veliká úcta a nesamozřejmost zázraků, pravá radost, tady bije srdce Církve hlasitě! V půl druhé ráno jsme se vrátily z kostela a užily si večeři, kterou nám připravil father Baby. Zahráli jsme si společně na ukulele a popřáli si radost z Velikonoc. Aleluja!

Hledači mořského pokladu

I tady na Bali jsme si chtěly užít šnorchlování, které jsme si stihly oblíbit v Thajsku. Najít ale pláž, kde by vlny nebyly tři metry vysoké a my se nebály do moře vstoupit, to bylo na Bali vážně těžkým oříškem. Řekla bych, že těžším, než qvízák #2 (mimochodem, pokud bude Damián jediným frajerem, který odpoví, vyhraje pohled i s nesprávnou otázkou č.2 

). Sešly jsme k pláži, oblékly plavky a …a dlouho jsme zíraly na ty obrovské vlny. Nebyly jsme jediné – kdo se totiž pokusil vlézt do vln, ten buď hned rychle utíkal zpátky, nebo byl smeten vlnou a na břeh se dostal s výrazem vyděšeného zmoklého kuřete. Nakonec jsme si je ale náramně užily a několikrát se do nich vnořily. Šnorchly zůstaly suché na pláži a čekaly na svou další příležitost, my jsme si zadováděly v divokých vlnách. Novou šanci pro šnorchly jsme zkoušely nalézt na čtyřech dalších plážích a výsledkem byly opět naprosto ideální vlny pro surfaře, nebo odliv tak velký, že rybáři mohli lovit holýma rukama, nikoli však vody pro poklidné pozorování podmořského života.

Po zoufalém hledání moře nás zachránilo jen dobré jídlo, které tu naštěstí umí.

 Shrnuto a podtrženo, Bali pro nás bylo překvapivě nádherným vnitrozemím a nečekaně divokým pobřežím. Jednu sladkou tečku však tento Indonéský ostrov měl – sešla jsem se s mojí sestřenkou Lídou a po dlouhé době tak potkala kousek rodiny. A zpátky jsem nešla s prázdnou, maminka nám na cestu poslala vynikající perníčky, které jsme s Alčou během dvou dní snědly. Děkuju maminko!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.