Vancouver – Chilliwack
aneb cesta z města mezi kozí bobky

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 5 min

Ve Vancouveru jsme prochodily celou čtvrť Gas Town, která je jednou z nejstarších částí města. Pokud tedy my Evropané můžeme považovat 19. století za dostatečně historické období.

Budovy tu mají parádní cihlový styl, a století páry se podepsalo i na takových detailech, jako jsou třeba parní hodiny – každou celou hodinu tu parou poháněné hodiny místo zvonů odpískají čtyřmi píšťalami čas. Pěkná podívaná.

Výhledy přes mořské zálivy na druhou stranu, kde se tyčí krásné hory, stály za to. Zvlášť, když nás v tom nejdeštivějším městě zatím vítalo každý den slunce. Protože tu nemají žádné vysoké mrakodrapy, málokdy člověk přehlédne zasněžený horizont hor v dáli.

A když se snad studený vítr dostal i pod naše bundy, zapadly jsme do místní proslulé kavárny Revolver. To samozřejmě i proto, že nás brzy čeká mnoho měsíců na cestě bez kávového luxusu a když už jsme jednou ve Vancouveru, musíme toho využít naplno.

Kavárna v historickém domě s vybranými kávami z celého světa – no a ani se mě neptejte, kolikrát jsem se musela ptát, na co se mě to slečna baristka ptá. Přišlo mi, že na mě nemluví anglicky, ale nějakým coffee-language. Vybrala jsem tedy nakonec dvě různé kávy, abychom aspoň vyzkoušely něco nového. A jen jsem doufala, že to nebude nějaká astronomická cena třeba za kávu praženou na cedrovém dřevě nebo něco podobného. Protože jsem neměla ani páru o tom, co jsem objednala,  nepovím vám, co jsme to nakonec pily. Každopádně to ale byl gurmánský zážitek – jedna káva byla tak silná, že jsem se z toho rozkašlala a druhou jsme ani nevěděly, jak správně z konvičky přelít. Až se jednou dostanu zase k nějaké speciální kávě, nechám si vše hezky vysvětlit – pokud ovšem za mnou zase nebude stát fronta dvaceti lidí, ochotných dát si vyhlášenou kávu třeba i na stojáka venku.

Tři dny ve Vancouveru utekly jako voda, zvlášť když Alča vždycky půl dne byla hlavou ještě v jiném časovém pásmu. Dostávala se z devítihodinového posunu ale rychleji než já tehdy v Oregonu. A pak už nás čekal přesun do Chilliwacku – městečka na východ od Vancouveru, kde budeme pomáhat jako dobrovolníci na farmě – za ubytování a nějakou tu stravu. HelpX je jedním ze skvělých způsobů, jak cestovat pomalu a lowcost. Nejde tu sice o žádný komfort a tvrdá práce vás nemine, ale skoro nic neutratíte, pomůžete dobrým lidem, často poznáte kulturu pěkně zblízka a pro nás je to navíc ideální příležitost k tomu doplánovat nadcházející expedici.

Chilliwack jsme si navíc vybraly i kvůli nádherným horám, které městečko obklopují. Víkendy jsou volné a naše nohy už se těší na pořádný výšlap!

Život v holinkách mezi kozími bobky je fajn. Ranní obcházka a krmení zvířat nás nenechalo nikdy bez potrkání, olíznutí, poklování a pomazlení. A taky odcházíme každé ráno s náručí vajíček, která tu jíme k snídani, obědu a skoro i k večeři. Ještě nikdy jsem nesnědla tolik vajec jako tady. Domácí, vynikající a ještě k tomu umělecká – sbíráme tu totiž vejce tří až čtyř barev – bílá, růžová, hnědá a zelená! Ne, nemají tu velikonoční slípky, ale jeden druh slepic Ameraucana prostě snáší zelená vejce. 

Protože je farma trošku mimo město, hodí se, že jsme ve stodole našly dvě kola. Do městečka je to sice kolem deseti kilometrů, ale protože je to tu pod horami úplná rovina, člověk se ani nijak nenadře. Na druhou stranu už se rozmyslíte, jestli si chcete pro pivo zajet dvacet kiláků. Zamýšlely jsme se a většinou jsme se shodly, že to za to stojí a pro six pack (stejně jako v USA je tu běžné prodávat pivo po šesti malých plechovkách) si na kole dojely. Ono to totiž nakonec má kouzlo cestou do města sledovat orly bělohlavé žijící tu ve velkém počtu v okolí řeky. 

Kdo má rád horory, jistě by ocenil zdejší předpověď počasí. Déšť, déšť a déšť kam až jen předpověď dohlédne. První týden jsme ještě měly štěstí a naplno využily slunečných dní, abychom po práci objevovaly zdejší okolí. Pak ale přišly deště a hory se zahalily do neprůhledného pláště nízké oblačnosti. Občas vykoukly, zasněžené a daleké, ale tady dole jsme zůstaly ve studeném vlhku. A kozích bobcích.

Jako by nám to chtělo připomenout, proč jsme tady – abychom plánovaly a připravovaly vše potřebné pro nadcházející expedici. Žádné trajdání po horách, ale pěkně pracovat. A tak v malém, starém karavanu sedíme u blikající lampičky a připravujeme blogy, videa, audiopříběhy, zjišťujeme, jak opravíme landrovera a kudy pojedeme. Bude to skvělá jízda, máme se na co těšit. A vy spolu s námi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?