Tongario – vítr, jezera, sopky

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email

Na naší cestě kolem světa jsme projely a prošly mnoho států, zemí, kontinentů… Vystřídaly jsme snad všechny dopravní prostředky a dostaly se až na Nový Zéland. Přesto nás čeká ještě jedno nej – jít pěšky, a to hodně daleko. Na Novém Zélandu je tolik krásných míst, horských hřebenů volajících po vícedenním přechodu, ale málo času…

To je vždycky rozhovor: „Jé, tady je ledovec a dá se k němu jít.“ „Super, tak půjdem.“ „Ale je to na tři dny, to nestíháme.“ „Achjo, ale nevadí, ještě si zatrekujeme na PCT.“ Za dva dny dojedeme k místu, o kterém jsme se bavily a při pohledu na ty do nebe se tyčící skalnaté štíty pocukrované sněhem se nám nadšením rozšíří oči. „Ty krabe, tam musíme jít!“ „Jo, kouknu se na tu cestu. No, je to na dva až tři dny.“ „To nevadí, jdeme!“ „Ale to pak nestíháme Qweenstown… Ještě nás čeká PCT, nezapomeň.“ „Ajo, tak tedy příště.“ A takovýchto opakujících se rozhovorů věru nebylo málo. Prostě volání hor je silné, naštěstí se tu dá užít nádhery i za jeden den. Koukejte:

Po větrné noci jsme vykoukly z okna domu našich hostitelů a v mrazivém vzduchu dohlédly až na vrcholky sopek, kam se chystáme jít. Snídaně, teplé oblečení, svačina na cestu a už jsme si to pádily autem až k úpatí sopky. Chtěly jsme tu nechat auto, dojít až na vrchol k rudému kráteru a pak se vrátit, protože tady na NZ nemají moc treků, které se vracejí okruhem na stejné místo, ale k autu se člověk musí dopravit buď nějakým autobusem, nebo stopovat. V zimní mimosezóně dost nejistá věc.

Na parkovišti jsme se však střetly s dvěma Američany, kteří měli namířeno stejným směrem a řešili, jak se dostat zpět k autu. Dohodli jsme se, že půjdeme společně a posloužíme si místo shuttle autobusu. A byl to skvělý nápad – prošly jsme si celou trasu přes hřebeny sopek, užily jsme si příjemnou společnost a hlavně, šly jsme to opačným směrem, což nás nakonec téměř zachránilo. Nahoře totiž nebyl vítr, to byla vichřice! V sopečném prachu se nedalo zastavit – vichr nás hnal dál a nohy, přestože stály, se sunuly prachem a štěrkem ve směru větru. Nakonec jsme se museli všichni držet za ruce, aby nás poryvy větru neshodily dolů. Ještě štěstí, že nám vítr nehnal prach do očí, ale byl nám v zádech.

Ale ty výhledy! No posuďte sami… Také si nestěžujeme, že tu nebyly žádné davy lidí, ale vítr a mráz je nechal sedět v bezpečí teplého domova, abychom se my mohli kochat divokou nádherou. Svižným tempem bez delších zastávek (mráz nás stejně nenechal dlouho odpočívat) jsme přešli celé to sopečné království za 6 hodin. Bylo to úžasné! Večer jsme se vrátily „domů“ plné zážitků a Geoff už na nás čekal s teplou večeří a dychtivě se ptal na zážitky. Jak jen popsat tu krásu lidí, se kterými jsme se setkaly… Často nám dávají zakusit luxusní styl života, na který ani zdaleka nedosáhneme ani v Čechách. Jsou to lidé štědří s tak otevřeným srdcem, obohacující naši cestu i duši. Plně dávají zazářit kontrastu luxusu a prostoty naší cesty. Spíme na letištní podlaze i ve vyhřívané posteli, jíme konzervu nalezenou na parkovišti i nejdelikatesnější večeře o několika chodech, pijeme vodu z potoka i whisky za 4000 korun… i to je jeden pohled na náš svět.

Co dodat? Snad jen, že ráno jsme dostaly jako výslužku pytel domácího müsli, které nám k snídani tolik chutnalo. Debbie i Geoff nás srdečně objali a ujistili, že příště se u nich zase musíme stavit. Děkujeme, moc rády!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *