Sierra – poezie perfektního dne

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email

A teď trocha poezie…
Probudily jsme se do stříbřitého rána, to jak jinovatka pokryla trávu i náš stan. Loukou v údolí řeky pomalu prošel mladý jelen a pak ladnými skoky zmizel v lese. Syslové líně vykoukli ze svých nor a my potichu vyrazily do nejvyššího sedla PCT – Forester pass.
Jak jsme stoupaly nahoru, ukazovala se nám celá hora Mt. Whitney i ostatní vrcholky. Výhledy do všech stran nás vždy nechaly vydýchat, když jsme se kochaly. Po celou dobu nás provázely čisté potoky, ze kterých jsme mohly rovnou pít a nemusely tak tahat žádnou vodu na zádech. Jen jsme vylezly na náhorní plošinu a vstoupily do sekvojového lesa, které jsou tu i ve vysokých nadmořských výškách, ocitly jsme se ve světě ticha. Ani vítr nezašustil ve stromech, veverka neproběhla kolem cesty, ptáci nezpívali, ani voda v potoce nezazněla… jakmile jsme se zastavily i my, slyšely jsme úplné, ničím nerušené ticho. V dnešní době nedostatkové zboží, na které si naše uši téměř odvykly. Pak jsme ale z toho až tíživého ticha došly na rozkvetlou louku s jezerem a výhledem na nejvyšší skalnaté části Sierry. Nespěchaly jsme, lehly jsme si do trávy a vychutnávaly si krásu okamžiku.

Oběd byl strohý, zbyla nám jen bramborová kaše na studeno, ale s tak dokonalým výhledem na Mt. Whitney, že jsme byly syté už jen tím zážitkem.
Krása se ale vystupňovala, když jsme došly do oblasti ledovcových jezer kaskádovitě propojených potůčky. Jezera všech velikostí i barev, podle toho jaký podíl ledovcové vody v nich byl – tyrkysová, bledě modrá, temně modročerná, zelenkavá… všechna však průzračně čistá.
Na sněhových polích jsme neodolaly a pořádně se zkoulovaly. Postavily jsme sněhuláka odsouzeného k rychlé záhubě v ostrém vysokohorském slunci. Užily jsme si každou minutu toho dne stráveného nad hranicí 4000 m.n.m.
Poslední výstup, sněhové pole a už jsme na hraně dvou světů. Na jedné straně ledovcová jezera a vysoké mohutné hory, na straně druhé špičaté a divoké skály, bílý sníh a po zeleni ani památky. Slunce osvětlovalo hory a malovalo jim stíny do hlubokých zářezů a údolí.

Jen jsme však sestoupily o několik set metrů níže, pod kamennou ledovcovou morénou se modrala jezera obklopená zelení a kvetoucími skalničkami. V dálce hučel vodopád, který padal z vysoké stěny čtyř tisícové hory a my jsme se rozhodly, že musíme zůstat. Sundaly jsme si boty a bosky chodily po trávě, hrály na uku a sledovaly západ slunce odrážející se na hladině klidného jezera, které toho večera patřilo jen nám a srnkám.
Dokonalý den se končil – v tichu a vnitřním pokoji.

When sun is bathing in cold lake
And mountains show their softer side
The bright stars on dark sky awake
Then you feel the world is right.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *