Siem Reap – jen o kousek dál

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email

Trochu jsme se bály turismu, kterým je Siem Reap známý jakožto výchozí bod pro průzkum chrámů Angkoru. Ale jediné, v čem nás turismus zasáhl, bylo pravidelné pivko za půl dolaru k večeři a tričko za dolar, kterým jsme nahradily dosluhující kousky naší garderoby. Daly jsme si odpočinkový den a protože na tričkách máme natištěné kolo, půjčily jsme si kola opravdová. S mokrou hlavou a namazané opalovacím krémem jsme je v následujících pěti dnech využívaly jako vynikající dopravní prostředek k projížďkám po okolí.

Kromě výborného jídla za opravdu málo peněz jsme si užívaly i všeho toho barevného ovoce. K snídani papáju s banánem, k svačině dragon fruit a večer ananas! To všechno zpříjemňovalo parné dny, kdy jsme na kole jezdily po chrámech kolem vesnic, projížděly mezi poli i podél špinavé řeky, do které se stavělo mnoho domů na vysokých kůlech. Červený prach cest, který nám zbarvoval oblečení, vkrádal se do vlasů a vysušoval hrdlo, jsme pak s úlevou zapily studeným čajem, který nám místní nabídli k jarním závitkům. Přestože jsme neměli společný jazyk, i tady jsme si s lidmi dobře rozuměli.

Těch několik dní, co jsme strávily mezi obyčejnými a běžnými vesničany, kam nejezdí turisté a místo v restauraci se jídlo vychutnává u stolku s místními, to byla Kambodža, kterou si zapamatujeme. Úsměvy ne pro peníze, děti vděčné za to, že mohou chodit do školy, staří lidé se srdcem na dlani… život je tu prostý, bez zbytečných důležitostí městského života. A přesto se nedá mluvit o zaostalosti či ubohosti – v mnohých obydlích to čistotou doslova vonělo a mnohé tváře prozrazovaly životní moudrost, která se z televize nevykouká. I tato řeka má však druhý břeh, břeh po kterém běhají špinavé děti bez domova či budoucnosti. Místo, kde v řece plavou ne ryby ale odpadky. Kde se nechodí do školy a nejsnazším výdělkem je žebrání.

Kam Vás autobus nezaveze, tam jsme vjely na kole a došly pěšky. Nakoukly jsme do školy plné nadšených a úžasně slušně vychovaných dětí. Do učebny, kde právě probíhala hodina matematiky stejně tak, jak se o tisíce kilometrů dále učí i naše děti. Z vedlejší třídy se z lavic ozývalo společné čtení a o patro výše zazněla píseň. Okna tu skla nemají a otevřené dveře přímo zvou k návštěvě usměvavých dětí v modrobílém stejnokroji.

Byl ale čas na cestu zpět, protože na zdejších vyprahlých a hrbolatých cestách se rychle jezdit nedá a slunce vládne silnou rukou. Najít stín mezi rýžovými políčky bylo téměř nemožné. I vodní buvoli leželi v bahně jako bez života a rybář, který v mělké říčce chytal ryby se chránil hlubokým kloboukem. Mladí mniši v oranžových šatech, kteří vyšli s hrncem pro denní almužnu, se kryli před sluncem velkými deštníky.

Po západu slunce ulice Siem Reapu ožily novým ruchem – night market se otevřel a stovky občerstvení s tradiční i hmyzí kuchyní lákaly vůní i obrazem. Jen o kousek dál vedla ulice na okraj města, kde pouliční osvětlení nebylo a jediným ruchem byly noční cikády. Projely jsme brankou a zaparkovaly svá kola na zahradě hostelu, kde jsme bydlely za tři dolary na noc. Ještě chvíli nám žárovka dovoluje psát dopisy, ale pak opět vypadl proud a celé město potemnělo dokud se nerozběhly hlasité generátory jako záložní zdroje nespolehlivé státní elektřiny…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *