Sama na hoře

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 4 min

Výstup na horu McLaughlin – sama na hoře

Na to, že jsem horalka až do morku kostí, uvědomila jsem si, že jsem jen málokdy šla do hor sama. Nepočítám-li své rodné Krušné hory, vždy jsem na větší výšlapy vyrazila s přáteli, poslední dobou většinou s Alčou 🙂 A ať už to byly Alpy nebo Himálaj, dokonce i opuštěná Patagonie, nebyla jsem sama. 

Ostatně to je i dle mého názoru správně – hory jsou natolik nevyzpytatelné prostředí, že je dobré nejít do nich sám. Pro bezpečí vlastní i případných záchranářů. Málokdo dorostl byť jen z části do kvalit a schopností Reinholda Messnera, který může říci, že jde do těch nejvyšších hor sám právě proto, aby neohrozil druhé.

Druhý, pro mne asi ještě důležitější prvek, je sdílení radosti. Káva v horách chutná mnohem líp ve dvou, sněhová koule se háže mnohem líp na Alču než na kmen stromu, západy slunce zahřejí lépe, když se na ně v tichu koukáte s někým dalším, i cesta se lépe vyšlape ve dvou a dvoje oči spatří mnohem víc zázraků kolem.

Ale.

Zažít opravdovou horu sám, bez lidí kolem, vlastně ji mít třeba celou jen pro sebe. Na jeden pořádný, náročný výšlap. To by si měl každý aspoň jednou zažít.

Výšlap dostatečně náročný, aby nebylo samozřejmostí dostat se až na vrchol a taky zpátky. Ale zároveň ne tak nebezpečný, aby bylo bláhovým hazardováním vyrazit sám. A přesně takovou nabídku mi dala sopka Mt. McLaughlin, která má v zimě své prudké svahy pokryté sněhem a vrcholové skály obalené ledem.

Ňuňu se svými krvavými puchýři už týden neobul žádné boty a v mrazivém počasí chodí v žabkách. (Já už bych dávno měla omrzliny třetího stupně.) Když se ukázalo, že se mu nohy jen tak nezahojí a můj čas v Oregonu se chýlí ke konci, prohlásil, že bych nahoru mohla jít sama. Že mě doveze k hoře a vrátí se pro mě při západu slunce. Tak bylo rozhodnuto.

Sbalila jsem si tentokrát i cepín a mačky. Udělala dvojitou svačinu. Plus ještě jednu navíc, znám se. Nabila jsem mobil s mapou, připravila sněžnice. A raději i čelovku a izolační alufolii – to jen tak kdyby náhodou, v plánu ale bylo vrátit se před setměním. Jenže znáte to, když si vezmete věci i pro nouzové přespání na hoře, je větší pravděpodobnost, že je nebudete muset použít 🙂 Je to jako s deštníkem a deštěm.

Všední den. Mrazivé slunečné počasí po předchozím sněžení rozsvítilo celou horu zasypanou prašanem. Nikde nikdo. Když jsem zamávala Ňuňákovi v odjíždějícím autě, zůstala jsem s horou sama. Bylo jen na mně, kudy půjdu – jak moc si troufnu jít na přímo, do strmých svahů, nebo budu bloudit mezi hřebínky.

Jakmile jsem vystoupala nad hranici lesa, z mrazivého stínu jsem se přesunula do slunné výhně odrážející se od diamantového sněhu. Po předchozí zkušenosti jsem raději šla prudce vzhůru až ke skalnatému hřebeni, abych se traverzem nedostala na špatnou stranu hory. Překvapilo mě, jak zdlouhavý a namáhavý výstup to byl – sníh rozhodně přidává hoře na náročnosti. Poslední část jsem šla pomalu jak slimák a jen celou dobu přemýšlela, jak se mi na sněžnicích podaří dostat dolů – lyže by byly výrazně rychlejší a bezpečnější variantou. Nakonec to ale byla docela legrace – chvílemi jsem se valila spolu s vrchní vrstvou sněhu, chvílemi jsem hopsala jak dvounohý kamzík – ovšem pěkně neohrabaný a často padající. 

Výhled z vrcholu se mi ještě zrcadlil v očích, když jsem klouzala zpátky do lesů. Sluncem a větrem ošlehaný obličej byl unavený, ale šťastný. Uši i duše se tu naladily na vlnu ticha – pokojného ticha, které snad umí jen hory.

Na parkoviště jsem přišla chvilku před západem slunce právě ve chvíli, kdy přijížděl Ňuňu. Perfektní načasování. „Chceš hodit na jedno pivko?“, nadhodil s úsměvem. „Jasně,“ přikývla jsem a z čepice mi spadla námraza, „vím o jednom moc dobrym tap housu v Klamath Falls.“ „Taky jsem o něm slyšel“, rozesmál se jeho majitel a nastartoval auto.

Na zdraví! Na hory. Na návraty.

S podporou Apmsport.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.