Roviny a sněhové bouře

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 5 min

První kilometry jsme se ještě seznamovaly s naším offroadovým parťákem. Než se ale dostaneme na lesní a horské cesty, musíme překonat daleké rovinné prérie. Najely jsme tedy na Trans-Canada Highway, což je hlavní dálnice vedoucí přes celou Kanadu. Nepředstavujte si ale zdejší dálnice jako ty šestiproudé v Německu, často tu má totiž třeba jen jeden pruh v jednom směru. Řídce obydlená Kanada prostě neinvestuje do rozvětvené infrastruktury a na některých periferních místech dokonce žádná není. Zvlášť v oblasti severních teritorií se dostanete na určité místo spíš letadlem či psím spřežením.

Na nekonečně rovné dálnici byl limit 100 km/h a z kopce jsme docela slušně držely rychlost. Do kopce nás začaly předjíždět kamiony – nutno dodat, že místní kamioňáci si z maximální rychlosti nic nedělají a valí si to klidně 130 km/h. Náš Rusty je silný jako traktor – a taky tak zní. Přes hluk motoru a vítr, který profukuje všemi skulinami v karosérii jsme se s Alčou sotva slyšely. Ale oběma nám na tváři zářil úsměv a v očích se zračilo dobrodružství, které nás čeká.

Ještě než jsme opustily Ontario a vjely do Manitoby, přestaly fungovat blinkry. Zatažená obloha slibovala další dávku sněhové nebo alespoň deštivé nadílky. Bez blinkru jsem tedy odbočila na parkoviště v malém městečku poblíž Winnipegu. Alča vylezla z auta, pokusila se zamknout dveře zevnitř, protože zvenku se nám klíček špatně otáčí a… a utrhla páčku.

Vypadá to, že nás s Rustym čeká každý den nové překvapení. Je to takový proces. Je možné, že na konci cesty to bude úplně jiné auto. 

Mezitím, co Alča řešila dveře a cestu, já se hrabala v pojistkách a zkoušela blinkry. Výstražná svítí, blinkry neblikají. Tedy, výstražná svítí jen když čudlík držím vší silou přimáčknutý – asi nějaké špatné spojení. Děsila jsem se představy, že již třetí den jízdy budeme muset někam do autoservisu. 

Nakonec jsme opět vyjely, Alča s odemčenými dveřmi a já se strachem, kolik mě ještě čeká zatáček vlevo, než se dostanu zase na rovnou dálnici. Začal padat déšť se sněhem, což se ukázalo jako vskutku náročná zkouška pro naše stěrače. Smály jsme se s Alčou na celé kolo, protože rychlost stěračů byla doslova komická – ne kosmická, ale komická. A během toho, co jsem se snažila s nosem přimáčknutým na okno vidět alespoň pár metrů dopředu, Alča hadrem utírala neustále se mlžící sklo. Obě v péřových bundách, rukavicích a čepicích, nechávaly jsme Rustyho větrat všemi průduchy, aby se nám odmlžil výhled. No vtipné to bylo.

Spaní v autě při teplotách pod nulou není asi úplně pro každého. My tedy byly hodně rády, že máme vybavení na stanování i v zimě – včetně péřových spacáků. Ale kouzlo to rozhodně má. Každé ráno jsme se dívaly skrz krásně zamrzlá okna, jestli bude slunečno nebo přijde další bouře. A ta přišla dřív, než jsme stihly vůbec dojet na wifi a zkontrolovat předpověď.

Déšť se doslova cpal do auta všemi netěsnícími otvory. Suchých míst ubývalo a starostí o to, kde se vysušíme v té zimě a vlhku, přibývalo. Začalo se nám zdát, že Rusty byl vynikajícím offroadem do té doby, dokud byl bezpečně pod střechou v garáži. Úsměvy nám trochu zamrzly a touha po čemkoli alespoň vzdáleně připomínajícím jaro byla doslova hmatatelná. Takhle to přece nemůže zůstat…

Na začátku zimy, před necelými čtyřmi lety, právě když jsme se celé nadšené vracely z Aljašky, potkaly jsme se v Calgary s Charlou. Vlastně je to docela báječné, že úplně cizí žena tenkrát ubytovala dvě úplně cizí dívky u sebe doma, dala jim klíče od bytu a se slovy „buďte tu jako doma“ odjela do práce. Večer jsme pak trávily povídáním o cestách, pivech a o životě vůbec. Couchsurfing (neboli něco jako gaučové surfování) je právě o tom, že člověk nabídne svůj domov a svůj čas pro setkání se s člověkem, který může být třeba i z druhého konce světa a zrovna projíždí městem. Cestovat se dá různě – někdy nemusí člověk odjet pryč a dálka přijede k němu přímo domů. Je to obohacení pro obě strany. Ale to bych tu mohla vyprávět o různých zážitcích dlouho, zpátky k Charle.

Tehdy jsme se po dvou milých dnech rozloučily s tím, že se asi jen tak brzy neuvidíme, pokud tedy nepřijede někdy příště ona za námi do Evropy. Jenže už za týden jsme klepaly na její dveře znova. To jsme totiž po dni stráveném u silnice, abychom chytly nějaký stop směr Edmonton, musely rezignovat. Začalo sněžit, byla už tma a my stále stály na okraji Calgary s krosnou na zádech a žádným plánem, kde přespat. Zkusily jsme tehdy napsat Charle, zda můžeme přijít ještě nouzově přespat na jednu noc. Ale odpověď žádná.

Nezbylo nám pak než to risknout a dojet až na její adresu s tím, že v nejhorším přespíme před dveřmi. Zazvonily jsme a otevřel nám nějaký vousatý mladý muž.

Pak už to bylo plné smíchu – mezi dveřmi vykoukla Charla, měla u sebe dalšího couchsurfera a tak se jí poštěstilo nás mít na návštěvě nakonec rovnou tři.

Od této příhody uplynulo pár let, ale se Charlou jsme zůstaly v kontaktu. A právě od Charly nám přišla před pár dny zpráva, kterou jsme si teď v promočeném Rustym konečně otevřely. „Vy jedete přes Brandon? Tam bydlí moje mamka. Musíte ji navštívit, bude nadšená!“ 

Tak to je jako zpráva z nebe! Jenže v Brandonu budeme už zítra, to už je asi dost pozdě se ohlásit na návštěvu u starší paní. Napsaly jsme tedy Charle, že by to bylo i vzhledem k našim mokrým patáliím moc potřebné, ale časově je to už asi pozdě oznámené. 

„Určitě přijeďte, mamka se těší.“ přišlo nám téměř vzápětí. „A má volnou garáž.“

Doslova nám spadl kámen ze srdce. Vzápětí nám na mobil přišla varovná zpráva, že následující dva dny je výstraha nových sněhových bouří a doporučuje se vůbec nevyjíždět. Tak to je tedy o fous.

Prohlédněte si také 3.díl našeho videopříběhu, kde jsme se setkaly s patáliemi našeho Landrovera Rustyho zde.

Expedice Kanada&Aljaška 2022

kde se medvědi probouzí

Čas k přečtení: 7 min Mrazivé noci přinášely slunečná rána, kdy jsme se pomalu soukaly z péřových spacáků, abychom si

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.