Robinsonky

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email

Právě sedíme v hamace zavěšené mezi palmou a jakýmsi děsně exotickým stromem, ze kterého visí desítky pavučin a každou chvíli z něj padají velké housenky. My jsme ale statečné, a zatímco čekáme na večerní ochlazení, píšeme blog.

Jak jsme se ale dostaly na ostrůvek kdesi v Pacifiku?

V Portu Real jsme se ráno konečně po náročné noci nalodily na místní bárku. Kromě vajec, plechů, motorky, dveří a beden s neznámým obsahem, byli na lodi samí Filipínci a my dvě. Za tu odvahu jet lokálním způsobem nám držela posádka dvě nejlepší místa hned vedle kapitána lodi. My se ale rozhodly, že na přídi bude větší zábava a hned jsme se tam také usadily. Bylo to krásné – slunce, čistý horizont oceánu před námi… co chvíli kolem naší lodi prolétávaly flyfish – létající rybky. Říkaly jsme si, že takto vydržíme klidně celou tu pětihodinovou plavbu, člověk si připadal opravdu mořsky. Jenže my nebyly na moři, ale v oceánu… a ten, i když je klidný, nenechá na lodi nit suchou. Nejprve nám přišly ty spršky mořské vody příjemné, ale když nás pak brala jedna vlna za druhou od hlavy až k patě, začalo nám takříkajíc “téct do bot”. Nebýt námořníka zkušeného pohybu na kymácející se lodi, asi by nás jedna z těch vln stáhla dolů k sobě.

Zbytek plavby jsme klepaly kosu promočené zpět v kajutě. Překvapilo nás, že byl na lodi i záchod. Mája se jej rozhodla vyzkoušet, ale když z něj vylezla ven, byla ještě víc mokrá, než předtím… ono totiž jak ta loď narážela do vln, tak každá ta vlna udělala ze záchodu šplouch…tedy lépe řečeno spíše takový gejzír.

Konečně pevnina na obzoru! Jomalig nás vítá klidnými vodami a slunečním svitem. Jakmile nás neovívá vítr za plavby, začínáme si uvědomovat, že nás pálí zčervenalá kůže, kterou nezachránil ani krém s faktorem 50. Asi to bude tím, že jsme ještě před týdnem mrzly v minus dvaceti stupních a teď si s tím tělo neví rady.

Ráj na zemi – modromodré až tyrkysové moře, krásné písečné pláže podél pobřeží, zelené palmy s kokosy, barevné loďky místních rybářů a motýli velcí stejně jako nádherně zbarvený ledňáček, který poletoval těsně nad mořem. A turisté? Jen pár Filipínců a my.

Zaplatily jsme poplatek za vstup na ostrov, nasadily krosny a vyrazily palmovými háji až k pláži, kde jsme chtěly zavěsit hamaky. Cestou jsme potkaly pár chatrčí s palmovými střechami a usměvavými opálenými obyvateli.

Nikde nikdo, filtrujeme vodu a věšíme hamaky s výhledem na nekonečný oceán. Celé odpoledne jsme si vychutnávaly tu svobodu na ostrově. Našly jsme dokonce i pumpu se sladkou vodou, ve které jsme se opláchly po osvěžující koupeli v nádherně čistém oceánu. Když se začalo stmívat, vylezl srpeček měsíce, který byl naležato, takže jsme nepoznaly, zda couvá či dorůstá. Po chvíli pozorování hvězdného nebe nad hlavami jsme však zjistily, že někdo jiný pozoruje nás. Tři muži stojící mezi palmami se očividně nemohli odhodlat k nám přijít. Nakonec se ukázalo, že jsou to místní Jomaličané a chtějí nás pozvat k nim na zahradu. Přenesly jsme tedy hamaky i věci a za neustálého pozorování celé rodiny jsme je věšely na nové místo. Nakonec přišla nabídka piva, které se nedalo odolat, a vytáhly jsme ukulele. Všichni si sesedli kolem nás na proutěné hamaky a se zaujetím v tichu noci poslouchali. Hlavně babička byla nadšena a tleskala po každé písni – nejspíše v tento moment jsme si získaly její srdce a od té doby se o nás všichni starali jako o vlastní.

Cesta kolem světa - Filipíny

S úsměvem na tváři jsme usínaly pod hvězdnou oblohou a do snů nám šumělo neklidné moře.

Ráno nás probudilo brzké slunce a kokrhání kohoutů. Jen jsme vylezly z hamak a pokochaly se výhledem na širé moře, přišla babička s kávou a dvěma hrnky. Na naše výrazy typu [nemáme moc peněz] se jen usmála a řekla: “Free, free.” Snídaně na pláži byla pak zakončena zjištěním, že z tohoto ostrova lodě rozhodně každý den nejezdí a je tedy na místě najít způsob, jak se dostat zpět do civilizace. Dvě Filipínské turistky se nakonec rozhodly pro pronájem soukromého katamaránu, který je doveze na jiný a dostupnější ostrov. My ale tolik peněz neměly, a tak jsme zůstaly o den déle a doufaly, že zítra již loď pojede.

Byl to den plný slunce (před kterým jsme se snažily co nejvíce schovávat), procházek po pláži, koupání, nekonečných výhledů, palem a poletujících motýlů. Na poledne jsme se vrátily do stínu u hamak a tu se k nám přidala dcera naší babi – Nora – a zeptala se, zda chceme rýži. Po chvíli donesla nejen dvě misky rýže, ale i talíř se dvěma krásnými, oranžovočervenými, klepetatými kraby. Ty krabe, jedla jsem poprvé kraba! Mňam tedy, nebýt Alči, asi bych se k jeho masu nedostala, připadal mi až moc živý.

Odpoledne jsme se vydaly projít na druhou stranu ostrova skrz palmové háje. Netušily jsme, že narazíme nejen na osamocené obydlí, ale celou vesnici plnou domorodců. Děti hrály míčové hry, ty menší měly kartičky s pokémony, dospělí opravovali obydlí či prali prádlo před svými palmovými domky. V těch bydleli jak lidé, tak zvířata – od slepic až po prasata. Každý člověk, kolem kterého jsme prošli nám na náš úsměv odpověděl úsměvem ještě větším. Národ krásných lidí.

Dočetli jste až sem a chtěli byste se dozvědět více o tom, jak jsme se složitě dostávaly z toho sice nádherného, ale dost vzdáleného ostrova od pevniny? Nebo jak jsme dělaly vše proto, aby nám neuletělo letadlo? Kupte si knihu Cesta kolem světa a nic vám neunikne.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *