Projíždíme národními parky Banff a Jasper až do Britské Kolumbie

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 5 min

Říká se, že je to nejkrásnější silnice světa. Horská silnice vinoucí se sedly i průsmyky z turisticky vytíženého městečka Banff až do Jasperu. Cesta nevede městy a přesto se nedá projet rychle bez zastávky – po obou stranách se totiž tyčí překrásné hory, oslňují vás z nich tekoucí ledovce a medvědi si po zimním spánku chodí pro čerstvou travičku přímo k silnici. Vodopády sotva stíhají odvádět vodu z tajících sněhů, které pořád ještě pokrývají většinu hor. A jen co popojedete kousek od medvědice s mláďaty, přiskočí jen tak přes cestu majestátní ovce tlustorohá.

Každá další zatáčka nám ukázala nové tvary hor. Za každým sedlem se objevilo nové překrásné údolí. Bylo nám jasné, že tato část Kanady nastavila vysokou laťku pro to, co nás ještě čeká.

Někdy se zamýšlím nad tím, zda si člověk může na krásu natolik zvyknout, že mu zevšední. Zda se dá dívat na výjimečnou horu každý den tak, jako by to byl jen obyčejný kopec a nic víc. Jestli člověk dokáže najít krásu v daleko obyčejnějších krajinách poté, co prošel Patagonii, co viděl Himálaj a projel cestu do Jasperu. Zda se vůbec naše oči dokáží nabažit i těch „menších“ krás. Jestli nakonec vidět všechno není past na radost. 

Znám člověka, který viděl poušť v Asii a pak mu nebyla žádná jiná dost dobrá. Co viděl Angkor a neocenil Machu Picchu, jedl exotická jídla a ostatní mu pak byla bez chuti… Možná to tak někdo má, ale nemusí.

Past na radost je snaha za každou cenu předčit předchozí zážitek. Past na radost je nehledat nové a schovanější detaily, dívat se novým pohledem a hlavně – zapomenout na vděčnost. 

Protože ani nehybná hora není pořád stejná a ledovce tají i rostou, mění se roční období i sluneční paprsky… Takže krása nikdy nezevšední.

Národní park Jasper se teprve probouzel – kempy byly ještě zavřené a horské cesty zavalené neprostupným sněhem. Přijet sem na jaře znamená vyhnout se davům, ale také mít jen omezenou variantu treků. Odbočily jsme na úzkou cestu vedoucí ven z parku, abychom našly místo na přespání. Náš offroadový Defender se celý tetelil nadšením, když se za jeho zády vzdouvala mračna prachu a kola poskakovala na kamenech. Cesta vedla údolím řeky na jehož konci se ve vrstvách skládaly horské linie. 

Ještě než začalo slunce zapadat a barvit vše dozlatova, nasekaly jsme si dřevo na oheň a vytáhly ukulele. Vanlife neboli život v autě má opravdové kouzlo. Hlavně když neprší.

Cesta na sever, na Aljašku, nás vedla dolů z hor do rovin. Po té nepopsatelné kráse jsme si připadaly, že se snad koukáme přes zaprášené brýle. Čekalo nás několik stovek kilometrů méně záživnější částí Britské Kolumbie. Přejely jsme z časového pásma „Mountain time“ Alberty zase o hodinu dál od českého času. „Pacific time“ v Britské Kolumbii je o devět hodin pozadu za střední Evropou a až se dostaneme na Aljašku, bude to celých deset hodin.

Na té dlouhé cestě prériemi jsme využily toho nejdůležitějšího, co města nabízejí – knihovny s wifi a bazény se sprchou. Věci, které každý vanlifer zajisté ocení.

Přicházelo teplejší počasí, oblast s jezery a tím i touha dostat se na vodu. Většina místňáků má za autem přívěs s lodí, nebo na střeše kajak či kanoe. A není se čemu divit – když jsme totiž dojely k jezeru Cobb, kde jsme strávily dvě noci, přály jsme si mít alespoň vor.

Daleko od silnice leží jezero obklopené lesy. Nad čistou vodou se ráno válela mlha a skrz ranní opar prosvítaly paprsky slunce. Na hladině plavali ptáci a pod hladinou se to hemžilo rybami. Tu se k vodě z nebe jako blesk snesl mladý orel a namáhavě se obřími křídly odrážel zpátky vzhůru i s ulovenou rybou, kterou pevně držel v pařátech. Bylo vidět, jak těžko nabírá výšku a míří k vysokým smrkům, aby si na úlovku pochutnal. Ještě než se ale dostal do půlky jezera, zaútočil na něj velký dospělý orel. Jeho bělavá hlava svítila a žluté oči se soustředěně upíraly na rybu ulovenou jeho mladším druhem. Tanec nad našimi hlavami, vzdušná bitva o ulovenou rybu a prudké mávání křídly nás naprosto uchvátilo. Bylo úžasné sledovat divokou přírodu přímo kolem nás, její krásu i neúprosnost. Drsný boj skončil těsně nad hladinou, kdy mladému orlovi nezbylo než upustit rybu a vyčerpaně odletět zpátky. Ještě dlouho se pak ozývalo naříkavé nadávání, jak mladý orel lamentoval nad ztraceným úlovkem. Dva dospělí orlové nehnutě seděli na nejvyšších větvích smrků a povýšeně sledovali hladinu jezera.

Když jsme dojely k řece Skeena, nenapadlo nás, co nás za mostem čeká. Nepříliš známá silnice číslo 37 nevedla k žádnému městu či oblíbenému místu, ale vedla na sever. Ve snaze projíždět co nejvíce horami, rozhodly jsme se pro tuto variantu a raději natankovaly plnou nádrž. Hned za oprýskanou benzínkou s jednou pumpou byla stará cedule s upozorněním, že dál se žádná civilizace nekoná… Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, Hwy 37 nás nadchla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?