PCT – V nohách máme nad sto mil

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email

…stopy písek, vítr smyl. A můj kůň i já jsme cestou znaveni.”

Přestože bylo PCT původně stezkou zamýšlenou pro koně, my jdeme bez koní, a tak se nám ta písnička úplně stoprocentně nehodí. A navíc těch tisíc mil, to už budem přece v půlce cesty s pouští za zády…

Teď jsme ale na začátku a je to zvláštní pocit. Dotkly jsme se obří rezavé zdi oddělující USA a Mexiko, hranici tolik podobné železné oponě. První míle a už nás bolely záda i nohy. Míle desátá a my už se nemáme jak schovat před žhnoucím sluncem. Míle patnáctá a dochází nám voda, které jsme táhly každá tři litry. A přestože večer stavíme stan v dávno vyschlém korytě řeky úplně vyčerpané a žíznivé, na mapě jsme se neposunuly ani o půl centimetru…

Poušť není místem bez života – potkaly jsme hady, kteří předstírali, že jsou větev pohozená na cestě (ano, měla jsem zrovna výborné tempo, když tu jsem se zastavila s nohou ve vzduchu a Alča do mě narazila – jen centimetry dělily mou nohu od strakatého asi 80cm dlouhého hada. Od té doby každé mé zastavení, třeba kvůli pokochání se tou pustinou, vyvolávalo v Alče nutkání utíkat pryč. A to ještě nezmiňuji, když vedle nás chřestil pan chřestýš), viděly jsme orly i nádherné miniaturní kolibříky, v noci jsme slyšely kojoty, přes cestu nám přebíhali králíci i veverky, bezpočet ještěrek a krásných téměř dračích gekonů, kolem nás kvetly kaktusy i jedovaté puddle dog bush, a světe div se, ráno nám zpívali ptáci.

Jsou tu extrémní rozdíly teplot. Ráno bych bez péřovky ani nesbalila stan, odpoledne vyhlížíme každý stín. Nakonec jsme si stín musely udělat vlastní – hamaka rozvěšená na trekových holích.

To děsivě silné slunce nám však každý večer připravuje nádhernou podívanou! Končí se den, skály se zbarvují do temně oranžové, a na druhé straně ocelové oblohy vysvítá první hvězda. Ta námaha dne, žízeň i vedro, vše se stává nedůležitým, protože stejně jako Exuperyho Malý Princ bychom se mohly dívat na západ slunce třeba i třiačtyřicetkrát.

Přešly jsme hory a naskytl se nám výhled na celou širou dálku pouště. Nekonečné sucho. Až nám zamrazilo… tak my vlastně chodíme jen po jejím okraji.

Potkaly jsme dva starečky, kteří šli proti nám. S úsměvem jsme si vyměnili “Hello, how are you doing?” “Great, thank you, how are you doing?” “Very well, thank you.” (Dokonce se nám jednou podařilo zeptat se kolemjdoucích na to jak se mají dvakrát v jedné větě  je to tu zvykem) a pak se nás, přestože kousek od Mexika, s naprostou samozřejmostí zeptali, jestli jdeme do Kanady. A my jasně odpověděly, že ano  prostě PCT.

Špína, špína, špína. Je to taková ta čistá špína z prachu a písku, kterým jdeme po celé dny. Veškerá voda je natolik vzácná, že se nehodí použít ji na něco jiného, než na pití. Nemyly jsme se tedy týden a uznávám, že když jsme si sundaly ponožky a viděly ten barevný rozdíl, nedalo se to nazvat jinak než opravdu dlouhodobou špínou, které už je trochu moc. První, co jsme tedy po týdnu v poušti vyhledaly, když jsme došly do Warner Springs (místo pro hikery, kde se dá doplnit jídlo na další týden) byly sprchy. Ten pocit bych Vám přála zažít. Nutno dodat, že jsme pak již vůbec neměly tak pěkně opálené nohy…

Není lehké jít s batohem plným zásob na týden a několika litry vody. A přesto, kdyby kolem nebylo mnoho dobrých lidí, jen těžko si dovedeme představit ujít třeba i tři dny bez vody. Takto se alespoň každý druhý den dá najít zázračná stříška, pod kterou nějaká dobrá duše schovala mnoho galonů vody. A téměř vždy, když cesta kříží jinou cestu, dá se doplnit voda ze zásob, co sem dali ti, kteří se rozhodli jen tak pomáhat těm, co jsou dostateční blázni na to, aby šli PCT.

A těch bláznů je nakonec dost. Jdeme mimo sezónou, takže třeba i celý den nikoho nepotkáváme, ale ve Warner Springs jsme se všichni sesedli u ukulele a poznali se navzájem. Někdo čekal na balík se zásobami (My taky! Konečně nebude jen kus kus a nudle, jediné jídlo, co nám na dva dny zbylo.), někdo si dal den volna, aby vyléčil puchýře, někdo byl prostě příliš unavený… a tak jsme si pro jednou neutíkali, ale seznámili se s Joe, Eatonem, Adamem, Collin, Yardsale, Koyotem, Maxem, Samem, Quikstartem, Ultralightem, Em, Navem… každý jsme jiný, každý má jiné důvody tu být, ale máme jednu obrovskou společnou věc, která potrvá ještě půl roku a všichni si pomáháme. Tak jak by všichni lidé měli. “People, help the people” “Musíme si pomáhat” Všude se to říká, tady se to žije. Jsme tu my, lidé, a proti nám je příroda, cesta, námaha, čas… proto jsme na jedné lodi a táhnem za jeden provaz.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *