Osudová setkání – s lidmi i zvířaty

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

Být pár dnů a někdy i týdnů bez signálu a bez civilizace je pro mnohé nepředstavitelné, pro mnohé je to luxus, který si prý nemohou dovolit, pro pár lidí je to životní styl, pro některé příjemná součást jejich cesty životem. V Himálaji, na Kavkaze i na PCT jsme to čekaly a těšily se, že k nám nic nedoletí a nic se neočekává nazpět – vskutku velká svoboda.

V Kanadě jsme to čekaly spíš někde v Severních Teritoriích než mezi městy Prince George a Whitehorse… Ale nic nás nemohlo víc potěšit, že i cesta autem může vést týden úplně mimo dosah nenechavých online chapadel.

Po týdnu jsme se už blížily ke konci této „odbočky“. Déšť nám umyl okno od komárů a much, taky nám nechtěně umyl vše, co bylo poblíž protékajících oken a teplota rázem klesla o deset stupňů. Tady na severu umí být opravdu vedro, ale stačí jen malý mrak, nebo trocha deště, a teplota se vrátí hodně hluboko pod příjemných dvacet stupňů nad nulou.

Blízkost větší silnice – Alaskan highway – dávaly tušit přibývající osady. Dokonce tu najednou bylo místo u silnice, kde se dala koupit teplá káva. O signálu pořád ještě nebyla řeč.

A protože jsme byly docela promočené a zmrzlé, rozhodly jsme si jednu tu teplou vzpruhu dopřát. Tenkrát jsme ještě netušily, že se nám ta káva za dva dolary vyplatí stonásobně.

Na dešti před domkem seděl Rob – typický Američan v kšiltovce a kostkované flanelce. Popíjel už druhou kávu a díval se na naše fáro. Získal si mě tím, že toho o našem autě věděl ještě míň než já. Já například aspoň vím, že je to Landrover a ne Toyota. I bez té magické otázky „ze kterého roku naše auto je“ jsme se však dali do řeči a ukázalo se, že je to moc zajímavý člověk. Pracuje tři týdny na úplném severu, na North Slope, a pak má tři týdny volna a jezdí se svou ženou po Kanadě a USA… Právě když v mobilu hledal fotky polárních medvědů, co jim chodí na North Slope kolem oken, vyšla z auta i Olga.

Rozzářená, úsměv od ucha k uchu, hlasitá a bodrá žena. Jakmile se představila, musela zahlédnout záblesk překvapení v našich očích, protože hned bez okolků dodala: „Jo, jsem Ruska. A utekla jsem před lety právě kvůli tomu, jaké Rusko bylo a pořád ještě je.“ Pak ještě dodala: „I hate Putin.“, skoro jako pro jistotu.

A my se snažily za každou cenu na svých tvářích ukazovat, že je nám jedno odkud je, že národnost neznamená názor. Nebo dokonce vinu.

Je strašné, čím si asi musí mnoho Rusů procházet v této době. Těch, co nikdy válku nechtěli a neschvalovali, ale prostě a jednoduše mají ruský pas a tíhu historie na svých ramenou. A zároveň je děsivé, že někdy ani ti, co jsou mimo izolované Rusko, neotevřeli oči a žijí svou propagandu i ve svobodných zemích. 

Ještě děsivější je, že jsem si pak poctivě musela přiznat, že už jen Olgy jméno a její potvrzení ruské národnosti ve mně rozsvítilo vykřičník. Automaticky. Jako by snad na tom záleželo. 

Stačilo ale jen těch prvních třicet vteřin a setkání se konečně odtrhlo od politicky zatížené hlavy a už jsme se srdečně smáli cestovatelským historkám.

„Musíte přijet, bydlíme ve Wasille. Máme postel, sprchu, výhled na hory. Přijeďte!“, ještě nás potřetí ujišťovala Olga. 

A my pak po měsíci opravdu přijely. Naučily jsme se, že setkání s lidmi po cestě jsou oboustranným obohacením. A že nepřijet (snad ze studu či přehnané skromnosti) by znamenalo přijít o mnoho dobrého pro nás i pro ty, co nás zvou. To setkání s Olgou a Robem na Aljašce pak změnilo skoro všechno!

Lidé jsou dobří. A stojí za to objevit krásu v nich nehledě na věk, peníze či vzhled. A už vůbec ne národnost. 

Mezi kapkami deště tančila liška. Red fox nemusí být jen červená a tato měla kožich od rezavé přes žlutou až k tmavě rudým konečkům jemných chlupů. Zvědavě přiběhla na metr blízko a dívala se nebojácně přímo do otevřeného okna našeho auta. Pak ladně složila své černé tlapky, sedla si na zem hned u nás a její bílá tlamička se doslova smála. Uprostřed cesty vedoucí divočinou, nikde nikdo, silnice byla prázdná. Byla to linie setkání dvou druhů, kdy na obou stranách převládal zájem a zvědavost nad strachem.

Kdysi, když Aljaška hořela zlatou horečkou prvních těžařů, měla tudy vést železnice. Cesta, která by spojovala ne města, ale jedno odlehlé a nedostupné místo s druhým. Těžká práce mnoha dělníků ale skončila dřív, než se podařilo položit na vybudovaný val kolejnice. Horečka se přesunula do jiných končin a kruté podmínky zlatokopů se téměř zapomněly, jak se dobývání zlata ujaly velké společnosti a změnil se celý ráz těžby. Dodnes na Aljašce spíš najdete ceduli „gold mine“ (zlatý důl), než snad těžbu uhlí… Zlatá horečka jednotlivců už dávno opadla, ale není všemu zlatu konec, zdaleka ne. Naše cesta na sever míří i na Klondike, ale teď jsme stále ještě na hranicích Yukonu u nedokončené železniční cesty.

Silnice tu místy kopíruje historickou trasu. Tam kde se ale odchyluje, nabízí starý koridor zajímavou možnost, jak se offroadově dostat ještě dál do divoké tundry. Odbočily jsme na bahnitou cestu ztrácející se mezi nízkými hubenými smrky, které jsou pro zdejší krajinu tak typické. Zatímco se Rusty kymácel na hrbolaté cestě a já měla oči na stopkách, abych nepřehlédla žádný výmol, upoutalo můj pohled něco úplně jiného. Přímo před námi běžel vlk. Šedobílý huňatý vlk, zaskočený naším příjezdem, rychle běžel cestou před námi a pak dlouhým skokem zmizel někde mezi mokřadem a lišejníky pokrytým svahem. V očích mi ještě zůstal záblesk jeho bílého ohonu s černými chlupy na konci. 

Vlk. Žádný kojot. Teď už vím jistě, že se to nedá poplést. Vlk ve svém ještě zimním kabátě je totiž majestátní.

Dojely jsme až na místo, které ani Rusty nedokázal překonat. Zastavily jsme a já ještě opojně dýchala to nadšení z vlka. „Tady to musíme trochu prochodit“, už jsem si zavazovala pohorky a Alča vytahovala bear spray. 

V jemném dešti jsme se proplétaly zemitě zbarvenou tundrou. A sledovaly otisky vlčích tlap vytlačené do vlhké půdy. Ne jeden, ale několik vlků tudy muselo ještě nedávno procházet. A my určitě víme, že jeden z nich je stříbrobílý s černým ocasem.

Jako by tu barvy připomínaly podzim, lišejníky a mechové porosty svítily pod dramaticky tmavou oblohou žlutě, rezavě i červeně a kolem mokřadů se tu a tam zasvítil jasně zelený mech. Do nekonečných jemně zvlněných rovin se táhly nízké smrky a v nehlubokém kaňonu hučela řeka. Slunce jen občas prosvětlilo pohled na krajinu, která snad neláká člověka na první pohled, ale na ten druhý je úchvatná. I se svým drsným podnebím. S nedostupností a odlehlostí. S divokými vlky a losy brázdícími všudypřítomné mokřady.

„Co to bylo?!“ Alča mě chytla za ruku a napjatě poslouchala. Docela blízko jsem to taky zaslechla, hluboké zachrčení. „To byla asi čtyřkolka?“ řekla jsem s jistotou, přestože mi bylo jasné, že nejbližší cesta je za kopcem a silnice byla liduprázdná. 

„To nebyla čtyřkolka! Slyšela jsem pak i kroky vodou.“ napjatě vysvětlila Alča. „A navíc jsem to slyšela hned vedle mě!“

„Ty myslíš, že to byl…?“

„Jo. Los.“

Zvýšily jsme hlas a urychleně mířily zpátky k Rustymu. Najednou nám nevadilo, že jezdí jako traktor a má stabilitu tanku. Potřebovaly jsme něco solidního na uklidnění.

Než jsme k němu došly, rozptýlily se trochu stromy a uviděly jsme dál. Nízké kopce v barvách lišejníků, vedle nás tekla řeka a v řece stála obrovská losice i s malým losátkem. Přesně v místě, kde mě Alča vystrašeně chytla za ruku, že něco slyšela. 

Přesně tam, kde jsem tupě zmínila cosi o čtyřkolkách, tam těsně vedle nás byla losice i se svým mládětem. Vzpomínka na chrčení teď zněla o něco hrozivěji. Protože tato obrovská zvířata nemají ani mezi lovci tu nejlepší reputaci – výrazně se doporučuje je nevylekat a nenaštvat. Především, když mají mladé.

V blízkosti Rustyho jsme se ale vyklidnily a s úžasem pozorovaly tu nádheru, jak se mládě nemotorně brodí řekou a matka se ho jemně dotýká čumákem zatímco nás bedlivě sleduje. Z nebe se opět snášel jemný déšť a dodával celému obrazu opravdovost. Divočina je nádherná, je ale taky drsná, nepohodlná, neupravená, zarostlá, nenačančaná… nevybrala bych si asi ten pohled špinavých mokřadů a popadaných stromů do fotoalba, které snadněji najde fotogeničnost v Dolomitech či Yosemitech. Nebo snad vzpomínka na vlka, losa a divokost dává místu jinou krásu? Možná mám těch „krásných“ fotografií zbytečně moc a je na čase se ušpinit místy, kam to člověka netáhne…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.