Nový rok s námi pěkně zamával

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 8 min

Ze sopky na sopku

Východy i západy slunce v těchto dlouhých letních dnech nám ukazovaly sopku Villaricu v nejkrásnějších odstínech. Obcházely jsme ji téměř celou dokola, než jsme poprvé uviděly na obzoru jasnou, strmou špici vulkánu Lanin. Hraniční hora, téměř čtyř tisícová, tak strmá, že se ledovec udržel jen na úplném vrcholu a stékal dolů na argentinské straně. Nejprve jsme se hodně lekly, podle mapy a směru to totiž vypadalo, že právě tato nepřístupná hora má být naším vulkánem Quetrupillanem, kam chceme vylézt na přelom roku. V hlavě jsem probírala jakou si s sebou neseme výbavu – ne, nebylo tam nic, co by nám k výstupu pomohlo. Pak jsme ale zaostřily zrak nepatrně víc na sever a zjistily, že náš silvestrovský vrchol je o poznání nižší, dostupnější a bližší. Uf, nechtěly jsme se připravit o ty výhledy – a koneckonců je to dobře, že tu nejkrásnější horu budeme mít na očích a ne pod nohama. Sejít z jedné sopky a vylézt na druhou samozřejmě znamená sestoupit až do údolí a bujnou vegetací se proplétat zase vzhůru. Ale i ty nenechavé a bodavé bambusy se docela lépe snášejí, když víte, kudy vede cesta. Potkaly jsme tu místní osadníky žijící v malých dřevěných staveních, kteří se živí chovem krav a prasat a také tím, co si sami vypěstují. Vysekají si mýtinu, obeženou ji plotem a… a zatarasí tak cestu, po které jdeme.

“Hola! Hola, buenos tardes!?” Přiběhli psi a prasata. O něco naléhavěji jsme tedy zavolaly “Hola!” spíš tónem, jakým se volá o pomoc. V dřevěnici se ukázal pán v kovbojském klobouku. Zavolal na psy a ti hned přestali dorážet. Pak zavolal na nás a my nerozuměly. To, že moc neumím španělsky vůbec nevadilo, protože zde se asi stejně mluví nějakou špaChilštinou.

Bez jediného úsměvu přišel pán k plotu a tentokrát jsme pochopily obě – “Co tu chcete?” Nasadila jsem co nejmilejší výraz a řekla, že jdeme na sopku, přišly jsme po cestě a jestli tudy (ukázala jsem přes plot směrem k němu) pokračuje cesta dál. “Ano.”, byla jediná odpověď. Vyhrabala jsem z paměti slovíčko “můžeme” a zeptala se, zda můžeme projít. Kývnutí hlavou, a pak už si šel pro boty a hůl a otevřel nám bránu. Naše konverzace se odehrávala na velmi omezené úrovni mých několika slovíček. Vypadalo to asi takto: “Bydlíš tady a máš tu rodinu? Kolik máš psů? Máš taky koně?” Naštěstí si nás pánovi psi oblíbili a pořád se k nám lísali, pak se začal trochu usmívat i pán. Vedl nás svým pozemkem už hodnou chvíli, pak z cesty odbočil směrem k řece. Podle mapy úplně špatný směr, ale na otázku, jestli je to pořád cesta k sopce, ujistil nás vždy “si, si”. Cesta, kterou bychom nikdy nenašly. Na mapě bílé místo. Ale konečně správný směr. S důvěrou jsme se tedy rozloučily s pánem i jeho psy a vydaly se cestou bez mapy. Jaký to paradox – většinou jsme měly na mapě cestu a v realitě nic, teď jsme šly po skutečné cestě, která ale není v mapě. Chile je prostě své.

Uvíznuté na bambusu

Mít cestu ale ještě není výhra, může vám ji totiž zatarasit kráva. Ano, víme, že jsou to docela mírumilovná zvířata s krásnýma očima a tak vůbec, ale ty krávy jsou tady velké jako… jako kráva. Zdejší prostředí jim zjevně svědčí a jsou to kolosy, které není příjemné míjet. “To je jen kráva, to můžeme jít dál. Aha, proč se nehýbe? No tak, krávo, hni se…” Kráva zabučela a rychle zmizela v bambusovém pralese, který ze zdejší cestičky dělal spíš tunel. A pak jsem ho uviděla. Díval se přímo na mě a mezi nohama neměl vemeno. Stál tam býk velikosti středního slona, minimálně. Funěl a my taky. Vzpomněla jsem si na španělskou koridu a zamrazilo mě. Býk se natočil tak, že nebylo ani náhodou možné ho obejít, rohy i oči upřené na nás.

“Oukej, tohodle už se bojím.” Hodně nemotorně jsme se zanořily do bambusového pralesa a klestily si cestu obloukem od býka. “Už jsme za ním? Už jsme ho přešly?””Asi jo!”, řekla jsem a vzápětí se vynořila přesně před býkem. “Zpátky!” Proplétaly jsme se dobrovolně pichlavým chroštím, až jsme se dostaly do dostatečné vzdálenosti od býka. “Tak jo, teďpomalu zpět na cestu a hurá dále.” Alča šla za mnou a cítila to asi dřív než slyšela. Hluboké zabučení a pak dusot kopyt, co se zrychloval. Býk se vydal za námi a přidával do kroku! Nebudu psát, že jsme byly statečné, nebyly jsme. Zrychlily jsme taky a pak se vyškrábaly na kopeček, shodily krosny a sápaly se na tenounké bambusové stonky.

Krve by se v nás nedořezal. Býk asi metr od nás zabočil do pralesa s takovou rychlostí a bez zaváhání, že naše trasa houštím (kam se přece ten kolos nemůže vejít) nám přišla ubohá. Vydýchaly jsme to, nasadily batohy a stoupaly další výškové metry na sopku.

Sopky kam se podíváš

Silvestr na sopce, to je přece plán. Podle mapy vrstevnice napovídaly u kráteru malou plošinu, kam by se jistě dal postavit stan. A vše potřebné máme – jídlo, vařič na roztavení sněhu i malou třetinku místního čůča z vína.

Cestou na vrchol jsme se pěkně zpotily, tentokrát se totiž žádný studený vichr ala Antuco nekonal. Nekonečné přecházení z lávových výlevů na sněhová pole nás dostalo až k závěrečnému strmému hřebenu, za kterým se objevila teď již docela blízko nádherná hora Lanin. Bylo to překrásné. Celý kráter byl vyplněn zasněženým ledovcem, který stékal na druhé straně přes hranu dolů. Exponovaný hřeben nezakrýval žádný výhled na okolní sopky. Ale kam postavit ten stan?

Na severním vrcholu byla plošina tak akorát na to, abychom v závětří postavily stan i s venkovní kuchyňkou a zahrádkou plnou sopečného písku. Sopka byla naše, jediné možné místo obydleno.

Plné nadšení jsme se vydaly na kraj kráteru pro sníh, abychom si uvařily čaj a pořádně doplnily tekutiny. Následovala polévka, další čaj a další cesta pro sníh. Ten svah byl tak lákavý, že se prostě nedalo odolat – důkladně jsme prozkoumaly terén a pak si silvestrovsky zalyžovaly (bez lyží) a zasáňkovaly (bez saní) v zasněženém kráteru sopky!

Ohňostroj po našem

Když zhasínal poslední den starého roku, obloha se oblékla do svátečních šatů. Protkaná několika mraky tak akorát, aby na nich slunce vykouzlilo červánky a přesto byly vidět okolní vulkány. Z Villaricy se kouřily sirné výpary, daleko na obzoru kouřila i sopka Laima. Přímo u nás se proti akvarelovému nebi vyjímala ocelově modrá ostrá špička sopky Lanin.

Každou minutu se barvilo nebe výraznější oranžovou a růžověpastelovou barvou a každou minutou na nás hlouběji padala indigově modrá noční obloha, na které vyšly první hvězdy. Nad vulkánem se objevil srpek měsíce a my neměly slov. Krásnější ohňostroj jsme si nemohly přát. Z vrcholu sopky jsme sledovaly jak slunce zapadá za obzor a odráží poslední paprsky od dalších pěti sopek kolem nás…

Byla zima, tak jsme si zalezly do stanu, oblékly péřovky a vyndaly karty. Pro zahřátí jsme si lokly chilského campanaria a mastily karty až do půlnoci. Vylezly jsme před stan, venku svítil měsíc a hvězdy, odpočítaly jsme poslední vteřiny a vypily poslední lok. Někde za sopkou byl tušit vzdálený ohňostroj a pak vylétla jedna rachejtle nad obzor a my uviděly přesně jednu jedinou krásnou červenou růžici. Píše se rok 2020.

Ještě jsme si namalovaly péefko čelovkami a pak zmrzlé zalezly do stanu. Ležely jsme asi pět minut, oči otevřené, chtěly jsme možná v tichosti sdílet tu nádheru a plnost zážitků… Ale nový rok přišel s něčím nečekaným. Přišlo to tak rychle, že jsme se nestihly ani připravit. Pravou stranu stanu strhl poryv větru na nás a my jen držely tyče, aby se nezlomily. Vzedmuly se mraky písku a vítr se stupňoval. “Drž tyče, jdu upevnit lanka. Tak né, pojď mi sem pomoct!” I ve dvou to byl náročný úkol, když se zelená stanová plachta stala spíš plachtou námořní a dle svého jména taky chytala co nejvíce větru, aby se i se stanem vznesla někam na širý oceán vesmíru. Vážně jsme čekaly, že to stan nedá a utrhnou se poutka nebo rovnou celá plachta, ale obstál na výbornou. Hodilo se, že jsme si ho trošičku vylepšily přišitím dvou dalších pevných poutek zubní nití z KáPéZetky. Teď byla lanka obtočená kolem lávových balvanů a kolíky zatíženy naskládanými kameny, aby se z písku nevytrhly.

Ve stanu jsme měli písek všude, v ešusu, ve spacáku, v jídle, v uších, v očích i v elektronice. Každá jsme jednou rukou držely jednu tyč a poslouchaly ten metalový koncert větru kolem nás. Ano, Nový rok s námi pěkně zamával!

Ve čtyři ráno jsem prohlásila, že se to se svítáním určitě utiší, jak se ohřeje vzduch. Ale ráno vítr pouze změnil směr, ne intenzitu…

Šťastný Nový rok 2020!

Sbalily jsme tak nějak pískem zasypané věci ještě ve stanu a pak velmi sofistikovaně skládaly stan, aby ho vítr nepotrhal. Na vaření vody jsme neměly sílu.

Vydaly jsme se po hřebeni dál, kde na mapě vedla cesta podél ledovce rovnou do druhého údolí. Jenže tak jak byl hřeben kráteru strmý, nebyla tam žádná cesta. Po půl hodině jsme musely kapitulovat – bez lana to nepůjde a raději to otočíme, dokud ještě můžeme zpátky.

Dolů se vždycky jde o něco hůř, když není jasná cesta a my se opravdu docela ztratily. Věděly jsme, že musíme jít víc vlevo, ale ještě obejdeme tudle průrvu a tamten sráz a najednou jsme byly daleko od “cesty”. Zatáhlo se a začalo pršet, jak to tak bývá v optimistických chvílích. Snědly jsme každá sladkou tyčinku a vydaly se přímo doleva, bez ohledu na terén. Byly jsme už dost nízko, takže led nebyl problém. Tak tedy na to, že to měl být oddychový sestup ze sopky, tak jsme se dost nadřely.

Přes další sedlo jsme již zase po cestě vyšplhaly do nádherných černobílých oblastí s velkými sněhovými poli. Doklouzaly jsme se až k jezeru a postavily stan, vysypaly všechen písek a s chutí se vykoupaly. Bylo to poprvé, co jsme se setkaly s jinými turisty – napojovala se tu dvoudenní trasa, po které přišli dva Izraelci. A musíme uznat, že avokádo, které s sebou nesli skoro navíc, bylo vážně moc dobré.

Bylo na čase se zase po šesti dnech vrátit do města dokoupit jídlo, zbývalo 25 kilometrů, což se (když je cesta) dá krásně ujít. A to i s kocháním se. Trasa vedla kousek i přes Argentinu a po celou dobu jsme se nemohly vynadívat na nádherné strmé hory. Pak ale nastalo klesání do bambusu a mokřadů a postup se zpomalil. Stanovat se nám tu mezi pavouky a housenkami moc nechtělo, navíc když jedna obzvlášť tlustá housenka spadla Alče na hlavu a ta se rychle ptala, co to tam má! Já housenky opravdu nerada, tak jsem asi trošku vyděšeně řekla: “Fuj, fuuj!”, a chtěla jsem pokračovat: “máš tam housenku!”, ale to už Alča začala ječet a pobíhat, protože si byla jistá, že tam má pavouka. Je to občas legrace, když se lidé štítí odlišných věcí.

Takže motivace jasná – přidat do kroku a stihnout ve městě ještě pivko za odměnu. A my opravdu přidaly a na silnici jsme došly před šestou hodinou večer. Do půl hoďky jsme stoply auto a svezly se krásných 70 km až k obchodu. S pivem v ruce jsme si to mířily do hostelu a do sprchy. Úžasná etapa. Šťastný nový rok!

Karantena v Cuscu
Cesta až na konec světa

Karanténa v Cuscu

Čas k přečtení: 4 min Karanténa v Cuscu Hned druhý den karantény jsme se rozhodly s Alčou odejít z hostelu,

PŘEČÍST
Cesta až na konec světa

Goodbye mr. Fitz Roy

Čas k přečtení: 4 min Cerro Torre – skryté v mracích Zdá se, že i našemu několikadennímu štěstí s počasím musí někdy

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.