Nejsou bezdomovci, patří jim celá země

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 9 min

Blížily jsme se k Whitehorse, hlavnímu městu Yukonského teritoria. Se svými 25 tisíci obyvateli je to největší město v severní části Kanady. Silnice vedoucí tundrou, s občasnými odbočkami kamsi do kmenových vesnic nebo na loveckou cestu, se najednou po okrajích začala plnit cedulemi ve stylu starých novinových reklam. První cedule hrdě hlásila, že ve Whitehorse mají benzínku, dokonce několik. Další cedule se pyšnila železářstvím, nebo autoopravnou, optikou a veterinou… Jinými slovy tu není vůbec samozřejmostí, že po dlouhé cestě opuštěnou zemí narazíte na město, které bude mít všechny ty vymoženosti, co byste u města čekali.

Whitehorse pro nás mělo vše, co jsme potřebovaly – obchod, knihovnu, kavárnu i bazén. A tak jsme mohly doplnit proviant i vyspravit Rustyho, kterému již pár dní padal koberec ze stropu. Co nešlo spravit lepidlem, to jsme prostě přišroubovaly – není tu prostor pro dokonalá řešení, je potřeba, aby to nějak fungovalo… a o krásu se nám stejně starají spíš výhledy z okna auta zaparkovaného v horách než zrovna dvakrát útulný vnitřek.

Stejně jako mnoho dalších míst tady na severu, změnila zlatá horečka ráz Whitehorse k nepoznání. Po tisíce let sem přicházeli indiáni lovit ryby a na čas si tu budovali rybářské osady. Řeka Yukon přinášela nejen množství ryb, ale byla i ideální dopravní tepnou. Říká se, že řeky jsou aljašskými dálnicemi a kdo se nevydal tam, kde končí cesty, nepoznal Aljašku. A to samé platí i o Yukonu. Indiáni obchodovali s ostatními kmeny a kočovali podle toho, jak se měnila období. Pak však řeka přinesla nejen ryby, ale i první zlatokopy a prospektory, to když se v okolních řekách našla zrnka zlatého prachu a v horách pak zlaté hroudy. Vidina rychlého zbohatnutí sem přivála směsici různých lidí – a tak se na místo indiánských stanů objevily v údolí stany zlatokopů, kteří se dostávali dál ze Skagway do Dawson City.

Whitehorse si svou pozici důležitého města upevnil především i díky stavbě železnice propojující přístav Skagway a centrální Yukon, stal se pro mnohé výchozím bodem a dnes je největším sídlem na severu. Je vítanou zastávkou všech, kdo jedou po „Aljašské dálnici“ dál na sever. Všude to ještě zní zlatem a na ulicích se najdou vzpomínky na zašlou slávu zlatokopů, u řeky na břehu stojí loď s hrdým nápisem „Klondike“, ale historie tu sahá mnohem mnohem dál. Trpce ji připomínají opilí a počuraní indiáni pod nádherným dřevěným totemem s nedalekou cedulkou informující o tom, jaký grant výstavbu totemu financoval. Historie tu žije často nevzhledně pod čarou, a my bychom ji chtěli bezvadnou jako ve skanzenu. Whitehorse bylo pro mě první velkou otázkou, jak že to s těmi indiány vlastně je.

Zastavily jsme u knihovny, což pro nás vždy znamená možnost být chvíli online, zapracovat a naplánovat co jak dál. Na parkovišti bylo několik aut a na trávě u parkoviště posedávalo pár indiánů. Píšu tady indiáni, protože to je u nás nejvýstižnější název pro původní obyvatele severní Ameriky. Samozřejmě se jedná o nespočet kmenů odlišných kultur, kteří se liší svou historií i adaptací. V Kanadě se jim říká „indigenous people“ nebo taky „native people“ popřípadě „first nations“ – což mi trochu připomíná, jak jsme se v průběhu časů učili říkat cikánům echt korektně romové. Přitom být cikán není nadávka. Být Čech taky neznamená, že budu jako Švejk. A být indián ještě neznamená, že skončím ve Whitehorse ležet na trávníku uprostřed dne úplně zlitá. 

Tak tedy zastavily jsme u knihovny, a dřív než jsme stihly sbalit notebooky a vytáhnout paty z Rustyho, uslyšely jsme z otevřeného okýnka, jak se jeden z indiánů začal strašně zlobit. Nejspíš se pohádal s opilcem sedícím vedle? Ne, tady je viníkem někdo jiný, pochopily jsme, že nadává na nás.

„This is my land!“ („Tohle je moje zem!“)

„Go back to Ontario.“ („Táhněte zpátky do Ontaria.“)

Tady už se nedalo o ničem pochybovat. Značku kanadského Ontaria tu opravdu žádné jiné auto nemělo a všechna nenávist tedy byla mířena přímo na nás. Nestihly jsme říct ani dobrý den. Opatrně jsme vylezly z auta, třikrát zkontrolovaly, že je zamknuté a vstoupily do knihovny, kde nás mile přivítala paní knihovnice. Nad vchodem se skvěly překrásné vyřezávané indiánské vzory, všude ve vitrínách připomínky toho, jakým životem tu „native people“ žili a jak je třeba si toho vážit a nezapomínat. Žákovské plakáty na zdech popisovaly vedle globálního oteplování a třídění odpadu taky tradiční lov karibu nebo třeba indiánské příběhy. 

V mé hlavě ale pořád rezonovalo to bezdůvodně nenávistné „Táhni pryč, tohle je moje půda.“

Pomalu jsme to vydýchaly a já se s chutí podívala do sekce dětské literatury, kde mě v každé zemi zajímá prohlížet si jejich ilustrované pohádky. Nedočkavě jsem otevřela příběhy o polární záři, ledním medvědovi nebo havranovi, který ukradl slunce – všechny jsou to indiánské příběhy, krásné umění a kulturní skvosty z dalekého a drsného severu… je toho tolik, co jsme zapomněli a indiáni si to stále pamatují. Krása spojení s přírodou. Tak proč mám pořád tak zvláštně smíšené pocity?

Prošly jsme pěšky městem až za ikonickou řeku Yukon táhnoucí se velkým obloukem přes Kanadu i Aljašku. Cestou jsme míjely turisty vonící vypraným prádlem (jak asi voní to naše prané v řece?), několik průvodců nabízejících raftování či lety letadlem, děti hrající si v parku a skupinky indiánů vonící po marihuaně. Většina těch indiánských tváří postrádala krásu a moudrost, kterou umí mít obličej lidí blízkých přírodě. Snadno bych sem mohla napsat, jak je to strašné, že se tak vzdálili od svých kořenů, že sklouzli k alkoholu a drogám, že zapomněli na přírodu a vzali si z naší civilizace jen to špatné. Že jsou to vyvrhelové společnosti. Bylo by to hodně snadné je takto odsoudit, když na mě bezdůvodně křičí, ať táhnu pryč. Jenže copak o nich něco vím? A je to opravdu tak, jak to moje subjektivní oko vidí? Píšu sem tedy proces – to, co jsem vnímala na začátku i to, co jsem se postupně dozvídala… subjektivní pohled se snahou porozumět. A nějaké posuzování nechejme stranou.

Dva lidé mi otevřeli nový pohled na indiány ve městech. Ještě se o nich zmíním – Dianne a Jason. Dianne je žena v letech, žije v Yukonu ve srubu bez vody i elektřiny a přesto je kulturní znalkyně a umí se pohybovat ve vybrané společnosti. Jason je muž v nejlepších letech, majitel adventure společnosti a taky několika milionových landroverů a žije se svou rodinou na Aljašce. Oba mluvili o indiánech tak, jak by mě nejprve nenapadlo vůbec přemýšlet.

Dianne se do Yukonu dostala z oregonskéjho Portlandu – města, které mám spojené s cool street atmosférou, s pulzujícím životem a hudební scénou a také s ohromným množstvím bezdomovců. Bezdomovců, kteří nejsou schovaní někde na okraji nebo třeba skrčení v uličkách centra, ale tady mají postavené stany přímo na chodníku. Na velkých křižovatkách vlají potrhané a sluncem vyšisované plachty přístřešků a lidé v kravatách jdoucí do práce se bez všimnutí vyhýbají stanům jako by to bylo normální, jako by to byla jen překážka nutná obejít a víc jí nevěnovat pozornost. Tenkrát to mnou otřáslo. Jasně, na všechno se dá zvyknout. A ano, schování problému není jeho vyřešení…ale tady ten problém křičí do nebe a zakopává se o něj… Ptala jsem se na to a prý už se párkrát někdo snažil o řešení, ale vše ztroskotalo na tom, že není možné omezovat svobodu lidí, kteří se rozhodnou být na chodníku. Ve stanu. Hm.

Tak tedy z multikulturního Portlandu přijela Dianne do Yukonu, do Whitehorse. Když jsme se bavily u čaje v přítmí srubu zatímco venku svítilo půlnoční slunce, došla řeč i na indiány. Na mé téměř jedním dechem vyjevené dilema Dianne jednoduše odpověděla: „Ale teď je to všechno mnohem, mnohem lepší!“ Nechápavě jsem se na ní podívala a v očích se mi kromě nezapadajícího slunce odrážel i údiv.

„Když jsem sem před lety přijela, byli tu jen bílí. Tedy, ve městě byla převážná většina evropských Kanaďanů a skoro žádní indiáni, žádní Asiaté nebo Afričané nebo třeba Australané. Bylo to tu takové sterilní a já si myslím, že je potřeba, abychom se všichni propojovali. Aby tu byli Indové, Turci i Indiáni. Teď už je to mnohem víc multikulturní.“ 

Dianne byla učitelka moderního tance a snažila se o co největší kulturní přínos do této oblasti. Vzpomínala, že dřív ve školách byli jen bílí, že se málokdy na střední školu dostal někdo z indiánů. Ale teď, teď je na školních tablech na fotkách stále více tmavých usměvavých tváří. 

„A když maturují, to bys měla vidět. Mezi černými hábity svítí ručně vyšívané kroje indiánů. Ušité z kůží karibu a se starodávnými vzory. Přibývá indiánů, kteří pokračují na univerzitu. Je to o mnoho mnoho lepší, než dřív.“ 

V hlavě mi do sebe bušily myšlenky – civilizovaní indiáni, tradiční indiáni, a pak ti, co to neustáli. Jak je to s tím vzděláním a multikulturností? Je lépe indiány přeučit na „náš“ moderní svět, a doufat, že nezapomenou ty poklady z jejich kultury? Nebo střežit nedotknutelnost primitivního způsobu života? Je to mnohem mnohem lepší než dřív, říká Dianne. 

A to, co jsme viděly na ulicích je smutné. Ale je to jen malý zlomek toho, jak to tu vypadalo dřív.

Jasona jsme potkaly o mnoho týdnů později – na Aljašce. Žije tu s rodinou v domě s velkou garáží, kde má sbírku seker, lucerniček ale i drahých Landroverů. Jako správný Aljaščan má nejraději svou svobodu, na kterou by si nenechal sáhnout, a taky je se vším hned hotový – s názorem na politiku, na indiány i s opravou neopravitelného pásového napínače v našem rezavém Rustym. Tak jsme se k Jasonovi taky dostaly, ale o tom ještě bude jiná kapitolka. Sem patří to, co říkal o „native people“.

Díval se na ně tak trochu jako na hrdiny, nebo ještě lépe, na ty nejsvobodnější lidi na světě. „Nikoho neposlouchají, jdou si kam chtějí, neřeší naše civilizované problémy a nikdo jim nemůže nic říct, protože tadle zem je jejich. Jasně, teď zrovna tu jsme my Američané s evropskými kořeny, skupujeme půdu a těžíme a taháme politiku i do lesů… ale oni se tím nijak nezatěžujou, pro ně je to jenom zlomek času. Nekoukají se na věci jako individualisti, ale jako národ, kmen, jako indiáni – a ty tady jsou už šest tisíc let. Takže nějakých dvě stě let naší „okupace“ oni prostě přetrpí a až my už tu dávno nebudeme, až naše civilizace skončí, oni tu budou dál.“

Asi viděl na mé tváři něco mezi pobaveným výrazem a skepsí. Otřel si upocené čelo, podal mi šroubovák, protáhnul si záda a schoval se do stínu. Todle léto jsou na Aljašce třicítky, a na to tady nejsou lidi zvyklí. Další známka globálních změn, které budou měnit tváře jednotlivých zemí víc a víc. I tady na Aljašce se učí zacházet se svobodou jinak, když se jedná třeba o požáry – dřív by si nikdo rozdělávání ohně zakázat nenechal.

„Ne vážně, myslím to úplně vážně. Oni nás přežijou. My jsme zbytečně složitý, makáme a honíme se za penězma a pak se složitě vracíme k tomu, co oni si nenechali vzít – klid a skoro až hloupě jednoduchou a spokojenou pohodu mysli. Věř mi, že nakonec všechno přežijou právě oni.“

Jason důležitě vstal a vrátil se k otevřené kapotě Rustyho. Očividně si užíval, že má dvě posluchačky, které mu neutečou, dokud je auto rozebrané.

„A navíc, oni maj kořeny. Oni vědí odkud jsou. Oni jsou tu doma, je to jejich země, bez ohledu na to, co říká katastrální úřad. Pro ně je to jejich půda zděděná po tisíciletí a můžou si tu dělat, co chtěj. 

Vždyť se podívej na mě, můžu svoji historii datovat pár generací nazpátky a pak se to ztrácí někde ve Skotsku nebo na Ukrajině. Nevim, kdo jsem a odkud jsem přišel. Oni jsou živá historie a všude mají důkazy, kdo jsou. Nebo kdo můžou být.“

Znělo to krásně. Stejně jsem pak ale musela připomenout, co jsme viděly ve městech. Bezdomovce v nejhorších stavech těla i mysli.

„Ale oni nejsou bezdomovci!“ rozhodně mě přerušil Jason.

„Chceš mi říct, že opilí a zfetovaní , počuraní a smradlaví indiáni na parkovišti u Wallmartu nebo na trávě u knihoven nejsou bezdomovci?“

„Oni se na to tak vůbec nedívaj. Vždyť to je jejich země, chápeš? Jim patří Aljaška už tisíce let, oni nejsou bezdomovci, jsou tu doma.“

Byla jsem zticha a vstřebávala tudle myšlenku, která se snadno řekne, ale málokdo by ji dokázal žít a brát ji tak vážně, jako právě indiáni tady. Najednou mi dávalo smysl, co jsme slyšely v Yukonu u knihovny. „Tohle je moje zem.“

„A navíc, oni do města jedou jako na prázdniny. Jsou tu jenom v létě, pak se vrací do vesnic. Je to jejich volba, jejich zábava. Vždyť u nich ve vesnicích se nic neděje, je to nuda na nejvyšší míru. Takže v létě vyrazí pít a hulit do města, jako třeba Evropani jezdí k moři.“

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. A pořád jsem cítila trochu znechucenost.

Jason dotáhnul poslední šrouby a oprášil si ruce. Možná to tak prostě chtějí a jsou spokojenější než mnozí „civilizovaně spořádaní“ občané. Možná je to další z mnoha pohledů na indiány s kouskem pravdy.

Jedno je ale jisté – ať jsi indián, běloch nebo třeba z druhého konce planety, když žiješ na Aljašce, přináší to s sebou mnoho výzev. Divokost, odlehlost, surovost a hlavně něco, s čím mnozí prohrávají boj – půlroční tma. Možná i to je důvod, proč se hodně lidí uchýlí k nejsnadnějšímu řešení pro krátkodobou radost a otevřou si lahev kořalky a zapálí jointa. 

A kdo má svobodu to udělat kdykoli, jako třeba indiáni, může se v tom opojném bludišti prostě zatoulat na dlouho. 

Přesto pořád vědí, že nejsou bezdomovci. Jim to tu patří a jsou tu doma.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.