Na hranicích jako doma

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

O tom, jak se do Vancouveru dostávala Alča, jste si už určitě přečetli tady. Je tedy na čase popsat i to, jak jsem se do Vancouveru za mým cestovatelským parťákem dostala já.

Dva měsíce v Oregonu nakonec utekly jak voda – zvlášť ke konci, když už jsem se víc a víc cítila jako místňák a spolu s novými přáteli rozjížděla nové projekty. S Ňuňákem bychom na všechny okolní hory potřebovali ještě víc než dva další měsíce času. 

Ale blíží se roadtrip Kanadou a my ještě musíme s Alčou připravovat a plánovat, což se bude nejlépe dělat bez devítihodinového časového posunu ČR/Oregon. Sejdeme se tedy „na-půl-cesty:D“ ve Vancouveru, protože tuto oblast při roadtripu neuvidíme, tak ať ji prozkoumáme nyní a hlavně dokončíme plánování.

Alču čekaly dva dny na cestě. Přes oceán.

Já už jsem blízko co by kamenem dohodil, tak to bude určitě jednoduché. 

Z Prahy do Vancouveru je to vzdušnou čarou přes 8000 km. Z Klamath Falls v Oregonu (USA) do Vancouveru (Kanada) je to vzdušnou čarou desetkrát méně – 800 km.

Když jsem začala vyhledávat spoje, nacházelo mi to samá letecká spojení… a astronomické částky. Pak jsem si ale uvědomila, že tu přece jezdí ty dlouhatánské vlaky a že celé západní pobřeží USA spojuje i osobní vlak „Coast Starlight Train“. Hurá, to je přesně cesta dle mého gusta, jako dcera nádražáka mám pro vlaky prostě slabost – a navíc, světe div se, bude to stát jen 40 dolarů! Přímo do Vancouveru, bez přesedání. Pustila jsem to tedy z hlavy a rozhodla se, že si jízdenku koupím později – není kam spěchat.

Jak jsem tak za pár dní jela na kole městem a přemýšlela o odjezdu, napadlo mě, že je docela zvláštní, že se tam nic nepsalo o hraničním přechodu. Že to vlastně není jako přejet z ČR do Německa, že ty hranice jsou tu docela výrazný prvek a někdy i stopka v pokračování vaší cesty. Jakmile dojedu domů, budu si to muset zkontrolovat.

Pan google mi ukázal nemilou věc – přímý vlak z Klamath Falls sice do Vancouveru jede, ale jak se na mapách ukázalo, je to Vancouver ve Washingtonu v USA a ne v Kanadě!! Kdo prosím pěkně pojmenuje dvě města na jednom pobřeží úplně stejně? 

Trošku mě to zaskočilo a nezbylo, než hledat jinou variantu. 

Zde je malá ukázka insta příběhů

Po usilovném hledání jsem objevila vlak jedoucí do Seattlu, tam přespím a pak se busem přesunu do Vancouveru. V Kanadě. A tentokrát se na mě jen sypala upozornění, že si musím vzít pas a vízum atd., atd.

Nebudu nic prozrazovat dopředu, ale to „atd.“ je bohužel mnohem důležitější, než jsem si na začátku myslela. Ale nepředbíhejme.

Taky už jste si někdy říkali, že by bylo skvělé mít všechny covidové informace na jednom místě? Protože já jsem si stoprocentně někde četla, že při pozemním přechodu hranic USA-Kanada není potřeba mít negativní test, stačí být plně očkováni. A pak před odjezdem jsem si to pro jistotu ještě jednou zkontrolovala a nikde ta informace nebyla, zato jsem našla, že test mít musím! A to oficiální. Takže začala docela veselá honička po Klamath Falls, kde rychle sehnat oficiální test, který nestojí majlant a výsledky přijdou včas. A to vše během hektických příprav na závěrečnou výstavu, kterou jsem pořádala spolu s místní malířkou.

„Bude výsledek do dvou dní?“, ptala jsem se hned po tom, co mi vytáhla sestřička tyčinku z nosu. „No, můžete doufat, většinou ano.“ „Aha, tak děkuju.“ 

Loučení, poslední káva a už nasedám do zpožděného vlaku směr Seattle. Cesta vede krásnými oblastmi, kde stojí za to dívat se z okna, pokud zrovna na vámi nespouští nebeská vodní stavidla. Ve vlaku je dokonce přímo „vyhlídkový vagon“, který má prosklenou střechu, abyste si mohli vychutnat výhledy naplno.

Protože prý poslední měsíce na pobřeží extrémně pršelo, byly na mnoha místech sesuvy bahna a závěrečné tři hodiny jízdy jsme museli jet výlukou autobusem už z Portlandu. Hmm, už teď se mi stýská po slunečném Klamath Falls. 

Velká města na mě působila v šeru a pak i tmě noci docela děsivě – pod každým mostem a na mnoha ulicích a křižovatkách si bezdomovci postavili stany a různé přístřešky. Být bez domova v tak deštivém městě je asi dost šílené. A já jsem se se svými zavazadly a hotovostí za prodané obrazy vůbec necítila bezpečně. 

Takže jsem v deset večer v Seattlu zcela určitě udělala rekord v přesunu pěšky od nádraží do hostelu se dvěma velkými zavazadly! S krosnou na zádech a kufrem na kolečkách (proč jen mám s sebou tolik malování?!) jsem do kopce předběhla cyklistu. Nutno dodat, že byl asi opilý. Ale každopádně jsem byla jako blesk. A v pořádku jsem došla až do ubytování, zhltla večeři a znova a znova kontrolovala emali, kam mi již včera měl přijít výsledek testu.

Druhý den ráno jsem opět kontrolovala email. Nic. To už jsem začínala být docela nervózní a při vstupu do autobusu mi nezbylo, než ukázat test starý, u kterého jsem palcem zakrývala datum (ano, stydím se, ale… ehm, no, co jsem měla dělat). Ňuňu mi radil, ať prostě hraju blbou, tak jsem hrála blbou a v pořádku nasedla do autobusu směr hranice.

Alča říkala, že jí kontrolovali test jen při nasedání do letadla a pak už ho nikde nechtěli. Tak se mi docela ulevilo a čekala jsem, že přechod do Kanady bude pohoda – přece jsem byla v USA, tak to snad nebude tak divoké.

Jenže bylo.

Na hranicích jako doma

Autobus zastavil u hraniční kontroly. „Všechno si vezměte s sebou, i ze zavazadlového prostoru.“ Tudle věc jsem nikdy moc nechápala, proč to prostě nemůžeme v autobuse jednoduše nechat. Teď už vím proč.

Nasáčkovali jsem se do fronty ke dvěma oficírům a začalo se vyslýchání. Doslova. Každý byl u přepážky pěkně dlouho a bylo mi jasné, že jedna paní má velký problém. Přestože byla Kanaďanka, nechtěli ji pustit, protože neměla v mobilu staženou aplikaci, kam je nutno nahrát doklady o očkování. Paní nevěděla jak. A navíc ji blbnul internet. Neoblomní hraničníci ji nechali sedět na lavičce, dokud se jí nepodaří nahrát všechny dokumenty, což se jí asi po hodině podařilo. 

Já se zatím snažila připojit na wifi, abych konečně stáhla ten svůj negativní test (kdyby náhodou), ale wifi jako by nefungovala. Byla jsem poslední v řadě a konečně na mě pokynul pán v uniformě.

Uf, ještěže nejsem u jeho kolegyně, která byla tak drsná na předchozího pasažéra, že jsem se začala bát. Jenže… můj pan oficír se po přátelském pozdravu začal ptát, co chci dělat v Kanadě a všechno se to zvrtlo. 

Nikdy bych tomu nevěřila, že i když nemáte co skrývat a nepřevážíte žádné drogy, můžete se dostat do situace, kdy jste děsně podezřelí jenom proto, že cestujete a pak se do všeho ještě sami zamotáte.

„Co budete dělat v Kanadě?“ „Pojedu roadtrip.“ 

„Odkud a kam?“ „Z Toronta na západ.“ Pán se zamračil. Aha, to už mi došlo, že to zní dost divně, když překračuji pozemně hranice na úplném západě Kanady a tvrdím, že pojedu roadtrip z úplného východu zpátky na úplný západ.“

Dvacet otázek na to proč a jak a kam.

„Odkud vezmeš auto.“ „Od kamaráda.“ 

Zase špatně.

„Takže se zeptám znova, co budete dělat v Kanadě?“ „Proč přecházíte hranice tady, ale auto prý máte na druhé straně Kanady?“

Vůbec jsem do toho nestihla zakomponovat, že se tu mám sejít s Alčou. Na to přišla řada teď. A taky špatně.

„Já Vám prostě nevěřím.“

„Eh????“

„Kolik máte peněz?“ „Ukažte mi to.“

„Nemám wifi, abych Vám ukázala účet.“

„Vy nemáte koupená data?“

Na odpověď, že jsem je nepotřebovala, že mi stačí fungující wifi a nechci být pořád online mi odpověděl prostě: „Mně to připadá, že si vymýšlíte.“

„Nemáte ani peníze na to si koupit data. Kde budete spát? Máte na ubytování?“

Odpověď, že budu spát v tom autě a ve stanu ho vůbec neuklidnila.

„Co je to za kamaráda, že Vám jen tak půjčí auto. To je divné.“

Začalo se mi dělat špatně od žaludku. Wifi stále nenaskočila, zato autobus už nastartoval.

Pán se pořád mračil, kroutil hlavou a pak řekl větu, při které mi ztuhla krev v žilách, protože tady už jsem blbou hrát nemohla.

„Ukažte mi test.“

Expedice Kanada & Aljaška s podporou Apmsport.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.