Na hranicích jako doma – druhá část

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 4 min

„Ukažte mi test!“

V hlavě mi problesklo milion nápadů během jediné vteřiny. Po tom všem, co jsem si tu s panem  policistou během vstupního rozhovoru řekla, jsem si v žádném případě netroufla mu ukázat starý test a snažit se snad prstem zakrýt datum. Taky mi bylo jasné, že úplně blbou hrát nemohu, ale začala jsem aspoň tím, že jsem mu vehementně ukazovala očkovací certifikát, jako bych mu snad najednou špatně rozuměla. 

„Chci test.“

„A máte tu wifi?“

Bylo mi jasné, že výsledek mého testu už musel dorazit (i když ta nepatrná nejistota mě hrozně mučila). Horečně jsem se snažila připojit na nezašifrovanou wifi, která byla teď jedinou možností jak mě dostat přes hranice. A můj telefon se opravdu připojil. Ale žádného internetu jsem se nedočkala.

Ano, zkusila jsem všechno – vypnout a zapnout, odpojit a připojit, zapomenout a přihlásit, restartovat a vše znova… Můj telefon se prostě odmítal napojit na internet.

Řidič autobusu se vrátil do budovy a nervózně přešlapoval. Lidé nalepení na okna zvědavě zírali. Já se začala potit studeným potem. Pan oficír nasadil ještě drsnější výraz. A můj telefon tvrdohlavě zůstal offline.

„Jak jste se dostala do autobusu?“

Dřív než jsem stačila něco říct, ozval se pan řidič, že test v pořádku viděl.

Snažila jsem se o poker face. Pan oficír mi vynadal, že jsem spoléhala na wifi a neudělala si alespoň screenprint obrazovky telefonu. Já jsem souhlasila, že to bylo ode mě opravdu hrozně hloupé. A do neklidné mysli se vkradla nová děsivá myšlenka – co když se můj telefon opravdu připojí a ten mail tam nebude?! To mi pak už opravdu neuvěří vůbec nic. Ani to, že se TrashPanda jmenuju.

Autobus odjel. Beze mě. A teď už i vy víte, proč si lidé musí na hranicích brát i všechny tašky ze zavazadlového prostoru. Měla jsem v sobě docela dost adrenalinu, ale najednou mi to došlo – Alča mě za hodinku čeká ve Vancouveru a bus přijede beze mě, já jí nemám jak dát vědět, já vlastně hlavně ani nemám kde přespat a vůbec nevím, jak se z hranic dostanu …někam.

Jak mi to tak docházelo, asi jsem přestala vypadat podezřele a začala vypadat jako malá neškodná smutná holka, který nechali ujet autobus. A pan oficír trošku polevil a řekl mi, ať se posadím, že to nějak vyřešíme. 

Nebo je taky možný, že jsem poprvý použila ženskou zbraň a dovolila očím zvlhnout slzami.

Opakované pokusy s wifi, restart routeru, připojení na policejní počítač, hotspot ze soukromého telefonu… nic nezafungovalo. Nakonec nezbylo než konstatovat, že hraniční oblast je nejspíš speciálním pásmem a můj telefon se tu připojit nezvládne. 

„Budete muset zpátky do USA a zkusit se připojit někde ve městě.“

„A jak se pak odtud dostanu do Vancouveru?“

„Domluvíme se s dalším autobusem, aby Vás přibral. Nemůžeme nic slíbit, ale zkusíme to.“

Už jsme byli skoro kámoši.

Tak jsem se tedy nechala odvést eskortou tří policistů zpět k americkým pohraničníkům. Tam na mě významně kývli a odešli.

„Takže Vás nepustí do Kanady?“, zeptal se mě prostorově výrazný důležitě působící Američan.

„Jenom protože nemám přístup na wifi, kde mám test.“

„Aha. A nějaký další důvod, proč Vám zakázali vstup do Kanady?“

„Mně nezakázali vstup. Já jenom nemohu získat připojení, abych ukázala svůj test.“

„Hm. A co budete dělat zpátky v USA?“

„Najdu fungující wifi, abych hned mohla přejít do Kanady.“

„Hmmm.“ 

Vůbec se mi nezamlouvalo, jakým směrem ten hovor směřuje a jen jsem doufala, že mi nepíší do spisů, že jsem byla vyhoštěná z Kanady nebo něco podobného.

„Co máte v tom batohu?“

Bylo to asi poprvé, co mě tato otázka zachránila. Když jsem totiž řekla, že tam mám věci na hikování, a že jsem v USA byla před pár lety tak dlouho kvůli cestě pěšky z mexických hranic až ke kanadským, naklonil se ke mě jeden z policistů a začal básnit o dálkových trecích.

Jakmile jsem mu dala pár cenných rad pro přechod PCT, dali mi radu i oni – kus odtud je benzínka, kde by možná mohla fungovat wifi.

Tak tedy děkuji, pádím.

S krosnou na zádech, kufrem na kolečkách a velkým balvanem v žaludku jsem se vydala pěšky hledat wifi. Očividně to tu není dělané pro pěší, ale nakonec jsem mezi kamiony a auty prokličkovala na lesní cestu a zpocená dorazila k benzínce.

Jak jsem se po asi dvou hodinách vracela zpátky na hraniční přechod, v ruce telefon se staženým testem, pro jistotu ještě i třikrát vyfoceným, bylo to skoro jako domů. Hned co jsem vstoupila do haly, spatřil mě „můj“ pan pohraničník, mrknul na mě a hned mi šel říct, že ještě stíhám poslední večerní bus do Vancouveru. Tak snad se tam vejdu. 

Na můj test se skoro ani nepodíval a už jsem byla vpuštěna do země zaslíbené, do Kanady. 

Alče jsem ještě mezitím u benzínky konečně dala vědět, že mám na hranicích trochu zádrhel a snad se dopravím do Vancouveru ještě dnes pozdě v noci. Ta se totiž vracela z autobusového nádraží značně zaskočená, že jsem se nikde neobjevila. 

Do autobusu jsem se vešla. Vyjukaný pan řidič si totiž ani netroufnul nic namítat, když mu pan policista prostě oznámil: „Tato slečna jede do Vancouveru s Vámi. Zdržela se tu a její autobus odjel.“ Uniforma dělá divy.

Sesunula jsem se na sedačku, konečně zavřela oči a zhluboka vydechla. Ještě než odbila půlnoc, seděly jsme s Alčou na židlích v hostelu a ani jsme moc nemluvily, hlavně jsme se smály. Aawesome začíná. A je na čase, abychom konečně zase cestovaly spolu 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.