Modrý mědvědí ledovec – Bear glacier

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

Už jsme věděly, že když tady na severu řeknou, že není dlouho žádná civilizace ani možnost natankovat, tak nekecají. Zkontrolovaly jsme tedy, že máme plnou nádrž a taky dost jídla – nechceme totiž odlehlou oblastí profrčet, ale trochu ji prozkoumat i pěšky.

Jak se konečně oteplovalo, stávalo se naše přední sklo auta doslova uměleckým dílem. Ani Jackson Pollock by totiž nedokázal tak pěkné cákance, jako mračna hmyzu, která se nám vždy rozprskla na okně. Stěrače se marně snažily zbavit okno nánosů a brzy jsme spotřebovaly celou nádrž vody do ostřikovačů.

Večer jsme našly krásné místo na spaní a při ohýnku si povídaly o tom, jaké to asi bude na Aljašce, až budeme stanovat mezi medvědy. 

Každý večer na cestě je to podobné – natočíme si vodu do lahve na noc, vyčistíme zuby a pastu zahrabeme do hlíny nebo pod kámen. Pak ještě vyčurat a spát.

No a někdy se musí jít na záchod ještě jednou. To jsme se posadily v autě a už už jsem si oblékala boty, když jsem v šeru viděla kousek od auta obrovský tmavý stín. A šel blíž.

Byl to medvěd grizzly a pomalu se procházel kolem auta a okusoval trávu. I v té tmě jsme zřetelně vnímaly jeho hrb a mohutné tlapy i obrovskou hlavu. Čurání mě hned přešlo. Jenže on se jen letmo minul s Rustym a po pár minutách zmizel kdesi v křoví.

Aha, takže tak nějak to asi bude na Aljašce. Jen bez Rustyho. Grizzly o nás nejspíš věděl už tehdy, kdy jsme si o medvědech povídaly u hořícího ohně. Ale jak se říká, „co oči nevidí, to srdce nebolí“ – v našem případě spíš: „Co oči nevidí, toho se holky nebojí.“

Když už jsme u těch medvědů – silnice číslo 37 nás dovedla i k Bear glacier (Medvědí ledovec). Nádherný jazyk ledu, který na nás vyplazovaly blízké hory, ústil do pěkně studeného jezera… A protože byl tak nějak skoro na dosah, sbalily jsme si krosny a vydaly se přímo k němu. Po prodírání se hustým porostem zakrslých bříz a osik jsme se konečně vyškrábaly na ledovcovou morénu. Morény jsou vlastně kameny, které ledovec při svém pohybu oškrábe ze svahů okolních hor. Jak ledovec teče dolů, nese s sebou i kameny a ty pak ukládá buď úplně dole na svém konci, nebo po stranách. Morény tak nejsou žádná stabilní skála, ale spíše pořádná hromada kamení (někdy i velikosti domu), která se často stále hýbe. Člověk tak musí pořád hodně hlídat, kam šlape.

To už jsme se ale přiblížily k tělu ledovce a ucítily jeho chladný dech na kůži. Místy nádherně namodralý, průhledný a čistý. Místy ale ušpiněný od kamenů, které transportuje na svých zádech dolů z hor. Na svém konci měl tunel, ze kterého vytékala mohutná řeka zpod ledovce. Voda slouží trochu jako skluzavka – ledovec po ní rychleji klouže, než když je v zimě úplně přimrzlý ke skále. 

V hluku rychle tekoucí vody jsme šly až k tunelu. Ledovec tu byl úplně modrý. Slunce prosvítalo nádherně čistým ledem a ten odrážel z celého barevného spektra právě jen modrou barvu.

Proto jsou ledovce modré – když je led dokonale stlačený a nejsou v něm už žádné vzduchové bubliny, odráží jen modrou barvu. Pokud je led ještě mladý a je v něm větší procento vzduchu, vypadá v našich očích bíle. Odráží totiž světlo podobně jako bílý sníh, ze kterého vznikl.

Kanada je tady stejně odlehlá jako Aljaška, se kterou sousedí. Západní pobřeží je doslova prošpikováno fjordy zařezávajícími se hluboko do pevniny. Jak jsme projížděly hlouběji a hlouběji mezi horskými štíty, stávalo se údolí spíš kaňonem a na člověka padla téměř tíseň. Hory se tu tyčily vysoko nad malou silničku, na kterou sotva dopadalo slunce. Přesto jsme pořád klesaly níž a níž, až jsme se dostaly na úroveň moře. Řeka či jezero hluboko mezi horami se nakonec ukázalo jako slané – byl to fjord ve kterém proudila voda pacifického oceánu.

Fjordy mají na svědomí ledovce. V době ledové sem tekly ledovce z okolních hor a stále víc prohlubovaly údolí podobně jako děti hrající si na písku vyhloubí hradní příkop kolem svých „bábovičkových“ staveb. Jak ledovce postupně odtávaly a zvedala se tím mořská hladina, zbyl po nich jen úzký hluboký a často velmi dlouhý šrám zatopený mořskou vodou. Jako by teď oceán dlouhými drápy sahal až do hornatých částí pevniny. 

Fjordem vede hranice mezi Kanadou a Aljaškou. Tou částí Aljašky, které se říká „rukojeť pánve“, protože je to dlouhý úzký pruh pevniny tak roztrhané fjordy, že se sem z pevninské části Aljašky vůbec nedá dostat. Nejlepší možnost je lodí nebo letadlem, silnice tu nemají.

Výjimkou je Hyder – malé městečko duchů na druhé (aljašské) straně fjordu, kam se dá dojet jen tou malou silničkou z Kanady. Přestože to vypadalo, že tu takříkajíc chcípnul pes, bylo nám hned jasné, že jsme přejely do USA – pruhované vlajky s hvězdami visely na opuštěných dřevěných domcích i v tomto zapomenutém městě. Byl tu i hraniční přechod, ale nikdo nic nehlídal a nikdo tu nebyl. Co by se taky báli, když silnice hned kousek za Hyderem končí a jediná cesta je zpátky do Kanady. 

Jsme vděčné za to, kolik nocí jsme už v životě mohly strávit pod hvězdami, v lesích a horách, u skal a potoků. Kolik krásných míst jsme mohly prožít i s večerním soumrakem a ranním svítáním. Není to pro nás tedy žádná novinka si večer ustlat na místě jak z fotografie, co ale pro nás nové je, je ten komfort, který nám nabízí Rusty.

Místo nudlové polévky jsme si večer daly krevety, místo karimatky máme matraci a pohodlně jsme si sedly do rozkládacích židlí. Dokonce jsme to vše mohly vychutnávat s lahví vína, kterou jsme si do našich plecháčků rozlily nakonec celou. 

Rusty sice po silnici jede jako traktor, ale taky má traktoří sílu mimo cesty. Bezpečně jsme kamenitým svahem sjely až k ledovcovému jezeru s tou nejkrásnější modrou barvou a zaparkovaly jsme jen pár centimetrů od průzračné vody. Bylo to místo hodné poezie. Však jsme taky vytáhly ukulele a za svitu jisker z malého ohně odrážejícího se na hladině jezera jsme si zazpívaly.

Nakonec jsme ale nebyly úplně samy. Ledovec Bear glacier dostál svému jménu a kolem se potuloval medvěd grizzly. Víc než my a Rusty ho však naštěstí zajímala čerstvá travička rašící podél silnice.

Highway 37 nás nezklamala se svou krásou ani severněji. Počasí nám přálo a konečně jsme v květnu sundaly bundy a oblékly si kraťasy a tričko. Doslova nás to lákalo strávit odpoledne u vody. A protože přání a sny nejsou ničím, dokud se je nepokusíme alespoň z části naplnit, koukaly jsme se v mapě po modrých oblastech. Za pár hodin už jsme seděly na židličkách postavených v čisté vodě mělkého jezera a se zadkem jen pár centimetrů nad vodou jsme se dívaly na hory, které se odrážely na hladině. Slunce nám pálilo do tváří ještě uhřátých z házení si s frisbee a nohy ponořené v chladivé vodě dokonale vyrovnávaly teplotu. 

Jak zapadlo slunce, přelétl nad námi orel a ze smrkových lesů se ozývalo houkání. V dáli se ozval elk – jeho kvílení připomínající starý těžební vozík. Teď se vše poslouchalo s radostí a ne jako tehdy na PCT, kdy jsme si ke konci podzimu postavily stan na břehu jezera, kolem se válela mlha a bylo tmavě pošmourno. V noci jsme pak nemohly spát, protože se nám se stejným zvukem vybavovaly jen hororové představy. Teď jsme věděly, že za kvílením stojí nádherní jeleni a těšilo nás, že s nimi sdílíme jezero alespoň na jednu noc.

Řekněme si to ale na rovinu – není vše jen růžové. Se západem slunce se na nás totiž sesypali i komáři a netušíme jak, ale dostávali se nám i do Rustyho. Že by dokázali najít jeho děravá místa? Každopádně jsme nakonec nespaly ani tuto noc – ne tedy kvůli děsivým zvukům elků, ale kvůli mnohem mnohem děsivějším zvířatům – sice nepatrným, ale k šílenosti přivádějícím komárům. A pak že se nemá z komára dělat velbloud?! Pch.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.