Lidé na cestě – Maran a Dave a Charla

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

Potkali jsme se u záchodů. Dave tam čekal na svou ženu a držel v ruce vodítko, které jen stěží udrželo nadšeně pobíhající štěně německého ovčáka. Neudrželo ho však od toho, aby na mě skočilo a dalo mi první ranní olíznutí, pěkně od brady až po čelo.

Slovo dalo slovo a zanedlouho se k nám přidala i Maran. „Bydlíme v Canmore, tak až pojedete kolem, stavte se na kávu“ nabídla hned s úsměvem. Jak je u nás zvykem, takové nabídky neodmítáme, a tak jsem se vrátila ze záchodů zpátky k ještě spící Alče s dobrou zprávou – v Canmore máme první známé.

Za týden už jsme si dávali společnou kávu u dřevěného stolu s výhledem na stále ještě zasněžené vrcholky Tří sester – nádherných a ikonických horských masivů. Maran a Dave se před pár lety odstěhovali z nedalekého Calgary a rozhodli se žít zdravěji a blíž přírodě. Jejich dům tomu krásně napomáhal, protože v dřevem vonícím prostoru nebyla žádná hučící televize, ale raději se skrz prosklenou stěnu dalo zadívat do lesů a hor. 

Příjemný rozhovor o svobodě, přírodě, souznění i zodpovědnosti se nikomu nechtělo ukončit, a tak jsme se vydaly až v podvečer zpátky na silnici směřující do Calgary, kde jsme se měly potkat s Charlou. Přesně tou Charlou, se kterou jsme před téměř čtyřmi lety viděly jen na pár dní a nedávno strávily dvě noci rovnou u její mamky Fey.

Cesta do Calgary vede z hor zpátky do rovinatých prérií. A nás hnala sněhová bouře a příval krup padající z apokalypticky tmavé oblohy rovnou do malého velkoměsta. První noc jsme strávily potupně na parkovišti u Wallmartu, zachytávajíc vodu protékající skrz okna i dveře. Ráno snad bude líp, ráno si koupíme další silikon.

Jenže ráno bylo pod nulou, na parkovišti několik centimetrů sněhu a v Rustym vlhko. Naštěstí jsme byly i blízko knihovny, což znamenalo hned několik pozitivních věcí: sucho, teplo, wifi, stůl a židle, prostor a ticho. Knihovny po cestě jsou naše nejlepší kanceláře a ateliéry, kde můžeme udělat nejnutnější práci a dát o sobě vědět. A tak jsme v knihovně strávily příjemných pár hodin, dokud za námi nepřišel pán, se kterým jsme se ráno daly na parkovišti do řeči. 

„Všiml jsem si, že jste v knihovně“ odtušil nečekaně starší pán a lišácky se usmál. „Určitě máte hlad a já nerad jím sám.“ Takže jak asi tušíte, blog šel stranou a už jsme seděli všichni tři u stolu v pizzerii. 

„Moje žena šla na procházku s kamarádkou, tak mám teď spoustu času.“ Marty se rozhodl, že čas využije naším vzděláváním v otázkách kanadské současné hudby. Byla to docela legrace a energie z vtipkujícího Martyho nás povzbudila stejně dobře jako velká pizza, kterou jsme pak jedly ještě i druhý den. 

Setkání s Charlou bylo spontánní, jako kdybychom se viděly naposledy před měsícem. Ty dva nebo tři dny, co jsme tehdy společně prožily se prodloužily v občasných konverzacích během následujících let v něco víc než jen couchsurfingové kamarádství. Přijely jsme teď ne jako neznámí cestovatelé potřebující přespat, ale jako přátelé. (Kteří potřebují přespat… a vyprat a hlavně se konečně osprchovat.)

Ještě než jsme vjely do ulice, Charla na nás mávala z okna svého domu. A ukazovala nám na garáž, ve které schovávala svého mazlíčka na čtyřech kolech. Ruby – stará dobrá VW Westfalia v rubínové barvě. Bylo jasné, že nás čeká společný roadtrip.

Charla je logoped a její historky s klienty jsou skoro stejně dobré jako historka z jednoho jejího rande. Charla se na seznamce seznámila s očividně inteligentním, milým, vtipným a pohledným mužem. Všechno fungovalo naprosto báječně, až do té doby, než se konečně setkali. „Jak fffe máfff? Mofff ti to svuffí.“ První věta totiž ukázala, že milý pán si opravdu hodně šlape na jazyk a Charla se jako profesionální logopedka nedokázala celý večer soustředit na nic jiného než na jeho extrémně výraznou vadu řeči. Od té doby prý před první schůzkou vždy nejprve telefonuje.

Zažily jsme nový druh cestování – Charla si na třídenní výlet zabalila své auto skoro až po střechu jídlem i pitím, dřevem na oheň i venkovním stanem, kterému říkala „obývák“. Taky naznačila, že na divoké kempování moc není a tak zařídila kemp. Hned po příjezdu pověsila hamaku, vytáhla pivo a začalo se s opékáním na ohni. Vyprávění příběhů a spousta smíchu skvěle naplnilo výlet do země indiánů Kananaskis. Nicméně protože Charla tušila s kým má to dočinění, sbalila si do auta i pohorky a hole pro pořádný výšlap. Ten končil poznámkou, že to bylo krásné, ale zítra bude raději hlídat naše tábořiště. A ráno si do bergamotového čaje rovnou nalila baileys.

Nikomu se nechtělo zpátky do města a my si tedy ještě prodloužily cestu o pár dní. Když jsme se pak vrátily k Charle, která už doma pracovala, prohlásila, že to bylo nejlepší kempování, co zažila. A my musíme uznat, že to mělo vážně styl.

S Maran a Davem jsme se potkaly ještě jednou – slíbily jsme jim, že až se budeme vracet do hor přes Canmore, určitě se zastavíme. Tentokrát jsme zašli společně na večeři a následovalo pozvání na přespání v pokoji pro hosty. 

Maran kvůli nám upekla ten nejlepší mrkvový dort. Často si při našich cestách vzpomenu na Tolkienovo Hobita, který si nemohl pomoci, aby nepohostil každého návštěvníka tím nejlepším, co doma měl. Přestože Hobit myslel hlavně na své pohodlí a klid, vždy, když někdo zaklepal na dveře, vyšlo z jeho srdce to nejkrásnější a na nikom nešetřil. My Češi na to máme i pěkné přísloví: „Host do domu, Bůh do domu.“ (O té holi do ruky bych raději pomlčela.) A připadá mi, že opravdu v lidech taková setkání vykouzlí radost z obdarování a snahu druhého vyzdvihnout aspoň o malý kousek výš než sebe a své pohodlí.

Lidé, se kterými jsme se setkaly, nám dali velkou lekci štědrosti a ochoty pomáhat. 

„Pošli to dál. Pay it forward. Musíme si pomáhat…“ Všechno je to v nás a je úžasné, že na sebe pro druhé umíme i občas zapomenout.

Ještě než jsme vyjely dál na sever, prošli jsme se společně kolem řeky, kde se pásli elkové a potichu jsme sledovali jejich ladné pohyby. Všichni jsme cítili, že tady jsme v míru. Že jsme součástí přírody a tady jsou naše kořeny. Maran na nás mrkla: „Však jsem to říkala, my nepatříme do města. Tam se honíme za cizím. Tady žijeme to, co jsme.“ A my jen potichu přikývly. 

Laně i jeleni se rozběhli do lesů a my nasedly do auta. Jedeme na sever, na Aljašku, tam, odkud dál půjdeme pěšky…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?