kde se medvědi probouzí

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 7 min


Mrazivé noci přinášely slunečná rána, kdy jsme se pomalu soukaly z péřových spacáků, abychom si uvařily vodu na kávu a čaj. Konečně na nás nepršelo ze všech stran a od příjemného posezení venku nás odrazoval už jen silný vítr. 

Prérie mají své kouzlo a i nám se nakonec zalíbily ty dlouhé, místy mírně zvlněné traviny. Nebo ten nádech divokého západu, když se přes ulici liduprázdného města hnalo větrem roztočené bodláčí a jen z lokálu se ozývalo pár hlasů… jako by se tu zastavil čas. Jako by každou novotu vítr odvál daleko pryč a ponechal místům jejich prapůvodní atmosféru.

Na tachometru se nám již odtáčela dvoutisícovka ujetých kilometrů, když jsme v dálce spatřily něco nečekaného. Obrysy čehosi velikého, jako kdyby se těsně u obzoru kupily mraky, nebo snad v dáli stály mohutné budovy? 

Naše oči jako by zapomněly, že krajina může být i vertikální a že i nekonečné planiny přece jen mají své konce. Země se tu ohýbala a kroutila, napínala své kamenné svaly a neohroženě vzpřímila své tělo výš, aby zasněžené vrcholky propojovaly barevnou paletu žlutých prérií s modrým nebem. Před námi se v celé své kráse táhlo pohoří Rocky Mountains.

Rocky Mountains, neboli Rockies, jak jim tu familiérně říkají, je horské pásmo táhnoucí se po celé délce západního pobřeží Kanady. Plynule navazuje na Cascades v USA a je tak součástí úchvatného hřebene Kordiliér spojující hory severní i jižní Ameriky.

My hory milujeme. A tak jsme se rozhodly, že je vezmeme pěkně od začátku. Jely jsme na úplný jih Kanady, tam kde je hranice s Montanou nejen na dohled, ale opravdu co by kamenem dohodil. Přijely jsme do Waterton national parku a konečně si naplno vychutnávaly to, že jsme mezi horskými štíty, blízko ledovců, a že pokud nevylezeme na vrcholky, neuvidíme dál než na jedno údolí. 

Taky to ale znamenalo, že se z jara dostáváme zpátky do zimy. Nasadily jsme opět sněžnice a do kopců šly přímo za nosem. Zima v Kanadě a vůbec na severu je drsné období, které nepřipraveným nic neodpouští. Ale taky je to doba, kdy se v jistém smyslu snadněji putuje – jezera jsou zamrzlá, mokřady zavalené metry sněhu nepřístupné hory jsou o něco méně hrbolaté a ostré. Jen vědět, jak se v nich pohybovat.

Nutno dodat, že mnoho hor vypadalo zdola výrazně méně prudce a často jsme si připadaly jako na hodně exponované klouzačce. Výhledy shora ale vynahradily námahu i zmrzlé ruce. 

Nahoře nebyl nikdo. Kdy by taky šel stejnou cestou tam, kde žádná cesta není? 

Bylo tam jen ticho přerušované větrem a křupáním sněhu, jak jsme se po zamrzlém hřebeni procházely ve sněžnicích. Na každou stranu byl výhled s mnoho krásnými horizonty navrstvenými na sobě. To aby nám hory daly jasně najevo, že široko daleko nemá žádné město či silnice právo rušit jejich království. Tu byla hora ostrá jako špičatý zub, tu byla napůl rozervaná snad dávným sopečným výbuchem, tady se v kuloáru tvořil ledovec a tam se spojovaly dva hřebeny v jeden. 

Přesně pro takové výstupy člověku narostly nohy. Ne aby zůstával dole utopen ve velikosti své i svých problémů, ale aby se v potu dostal nahoru, kde cítí každým svým dechem, jak nepatrný je on i jeho starosti. Přesně pro takové výstupy dostal člověk nohy. A je to velký dar.

Přestože jsme se ve Watertonu musely pohybovat převážně na sněžnicích a na vodních hladinách ještě pořád byly ledy, jaro se prokázalo nejen tím, že kalendáře již ukazovaly květen, ale i tím, že se v údolí mezi rašící trávou objevil medvěd. Po dlouhém odpočinku zimní hibernace ztratili medvědi velkou část své váhy a teď se hladoví sbíhali ke každé možnosti něco slupnout.

V následujících týdnech jsme viděly více a více medvědů, kteří se pásli na čerstvé travičce, nebo okusovali rašící květiny. Asi nejroztomilejší chlupáč byl rozhodně ten, co si pochutnával na pampeliškách a jakmile nás spatřil, sedl si na zadek, zíral na nás a z pusy mu čouhal žlutý rozčepýřený květ.

Čím severněji jsme se dostávaly, tím více mezi černé medvědy přibývalo i jejich větších bratranců, medvědů grizzly. A my si postupně zvykaly na jejich téměř každodenní přítomnost. Zatím v bezpečí auta, pozorovaly jsme nejen hnědé chlupáče samotáře, ale i černou medvědici se dvěma malými medvíďaty, která se pořád motala kolem své velké matky. Neskutečně blízko, jen z pár metrů jsme mohly sledovat, jak se jim krabatí čenich, když okusují výhonky trávy a jak se soustředěně zbystří jejich čich, když k nim vítr z dáli donese nové pachy. Sledovaly jsme, jak se jejich lesklá srst vlní ve vánku a taky jak nemotorná medvíďata ještě jsou. 

Takovou podívanou bychom bez auta nikdy nemohly zažít. Být nablízku medvědům je nebezpečné pro nás i pro ně a zvlášť, když se jedná o matku s mláďaty. Když ale medvědi doslova přijdou k autu, nemusí člověk myslet na to, aby mezi sebou a medvědem měl alespoň sto metrů – vzdálenost, která by měla zaručit dostatečný prostor pro to, aby si medvěd člověka nevšímal a necítil se ohrožen. Vychutnáváme si tedy jistotu auta a uvědomujeme si, že kdykoli jdeme zdejšími horami pěkně po svých, musíme mít neustále na paměti, komu to tu patří. Medvěd je na vrcholu všech potravních pyramid, nemá žádného predátora či nepřítele a bylo by pošetilé se snažit vměstnat na první místo spolu s ním. Člověk s veškerou svou moudrostí je ve své dokonalosti přece stále jen zranitelným hostem v nádherné divočině.

Medvědí exkurs:

Protože se u nás o medvědech dlouho moc nemluvilo, nejsme navyklí na základní zásady chování v „bear country“ neboli zemi medvědů. Teď, když se ale tyto neohrožené šelmy vrací i do naší kotliny v srdci Evropy, mělo by se zmínit pár základních faktů.

Medvěd není primárně útočný proti člověku, spíš se snaží si žít svým životem a zajistit si dostatečnou zásobu tuku na zimu. Je to dokonce spíš borůvkový a bobulový mlsoun, než velký lovec. Člověku se vyhýbá a nebo si ho nevšímá. Pokud se však člověk nerozhodne udělat chyby, za které může zaplatit víc než jen ztrátou končetiny.

U nás se vždycky říkalo: „V lese se nekřičí. V lese se má být potichu.“ A je to jedna z věcí, kterou opravdu miluji – neslyšet město a neslyšet lidské hlasy a lomození, ale naslouchat ptačímu zpěvu, šumění listů v korunách či zurčícím potůčkům. I proto chodíme do lesa, aby si sluch odpočinul a vrátil se k léčivým zvukům přírody. Ale… 

Když jde člověk zemí, kde ptačí zpěv poslouchají i medvědi schovaní někde v křoví či pasoucí se na borůvkách, je na místě dát o sobě vědět včas. Dřív než překvapí medvěd nás a my jeho.

Překvapený medvěd totiž snadno přejde do obraného útoku.

Kde je větší koncentrace medvědů, stojí za to chodit s nějakým parťákem, i když chodit po horách sám má své nepopiratelné kouzlo. Protože dva lidé už vypadají v medvědích očích přece jen o něco solidněji než jeden hubený turista.

Medvědí sprej je v zemích jako je Kanada či Aljaška nutností. Bez něj se ani na záchod nechodí. Je to nejúčinnější obrana, která zároveň neublíží. Je to jediná věc, která může člověka zachránit, pokud se medvěd rozhodne udělat víc než jen blafující útok.

Sledovat své okolí je dobré nejen pro kochání se, ale i pro vlastní bezpečnost. Díváme se, zda se na obzoru nekupí bouřkové mraky, nebo zda je kamenný svah stabilní… je na čase se dívat i po známkách toho, že v mém okolí se pohybuje medvěd. Hovínka, stopy, rozvrácené kmeny nebo třeba mršiny větších zvířat budou některými znaky jeho přítomnosti. Jak se ale v jedné anekdotě říká, dokud člověk v medvědím trusu vidí jen brusinky a borůvky, je to v pořádku. Jakmile v trusu objevíte i horolezecké karabiny, je na čase se spakovat.

„Leave no trace“ neboli „nezanechej po sobě žádné stopy“ je základní pravidlo dobrého pobytu v přírodě. Co si kdo s sebou do hor přinese, to si také odnese. Odpadky jsou jedním z našich nejhorších přínosů. Ale taky způsob, jak opouštět místo, kde člověk spal, nebo měl oheň – kromě přeleželé trávy by po nás neměla zbýt žádná památka. Medvědi mají vynikající čich a každý odpadek či jídlo je pro něj jako pozvánka.

A způsob chození na záchod, ten bych nejraději lidem tiskla na čelo. Toaleťák prostě na zem nepatří! Nerozloží se během pár minut, ani za jeden rok. A postupně se bílé podpapíráky válejí podél cest a tvoří odporný kolorit našeho přístupu k přírodě. 

Když chce jít člověk v lese na záchod, ať si vykope dostatečnou jamku, tam ať si odloží, co je potřeba včetně toaletního papíru a pak vše zahrabe a navíc přiklopí kamenem. Po lese pak nebudou lítat papíry jako duchové a snadněji se rozloží.

A jak se zachovat, když medvěda opravdu potkáte? 

Neutíkat a neotáčet se zády. Hlubším klidným hlasem na něj mluvit, zvednout ruce, seskupit se k sobě a pomalu couvat. Dát medvědovi prostor a jistotu, že ho nechcete ohrozit, to je nejlepší způsob setkání se s králem divočiny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?