Karanténa v Cuscu

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 4 min

Karanténa v Cuscu


Hned druhý den karantény jsme se rozhodly s Alčou odejít z hostelu, kde se sice daly levně přežít tři – čtyři dny, ale na dlouhodobou karanténu jsme si tu netroufaly. Ubytování ve společných dormitářích a žalostná koupelna pro všechny, to samo o sobě vlastně nesplňovalo základní prvky izolace. Nejistota ze strany ubytovatelky, která se nám začala vyhýbat, mohla znamenat i pozdější vyhození na ulici. Hledaly jsme tedy co nejrychleji
něco dál od centra, kde za podobnou cenu můžeme být v odděleném pokoji.


Jak se ukázalo, bylo to moudré rozhodnutí, protože přesuny ve stále přísnější karanténě by už nebyly policií tak tolerovány a nejlepší bylo zůstat v domě ve stejném složení. V našem případě to byly hned vedle nás dvě Tchajwanky Su a Chen (prý už několik měsíců na cestách mimo Čínu), dvě Nizozemky nad námi, se kterými jsme se téměř nepotkávaly a dole majitel domu – Peppo. Toho jsme vídaly méně a méně, jak se světem šířily zprávy o nákaze.

Postupně přestal vycházet ze svého pokoje, odkud se ozývalo jen silné kašlání – způsobené neustálým
hulením trávy. Když ale občas Peppo přece jen vyšel ze svého kutlochu, byl veselá kopa svého vlastního humoru.
Mezi snahou zjistit co nejvíce informací o naší situaci, o postupech peruánské vlády a neustálé komunikaci s ambasádou či skupinou Čechů a Slováků uvízlých v Peru, jsme bojovaly s nepříjemnými příznaky. Bolela nás
hlava, každý den – ale to bylo nejspíš tou vysokou nadmořskou výškou. Špatně se nám dýchalo, a to nejen při cestě na nákup, ale i v klidu “doma”, ale to bylo nejspíš tím, že jsme neměly možnost se pořádně aklimatizovat v 3500 m.n.m. Taky jsme celé hořely – ale to bylo asi tím, že jsme v noci hrozně mrzly a nachladily se, dokud jsme nevytáhly místo dek naše úžasné spacáky Drape.

Shrnuto a podtrženo, když jsme si přečetly příznaky COVID, začaly jsme se na věc koukat trochu paranoidně. Třetí den se navzdory hermetickému uzavření města z letiště vznesla během hodiny hned čtyři letadla. Později jsme se dozvěděly, že si izraelská vláda vyzvedla své občany. Dokonce i z Cusca. Vysvitla nám tedy naděje, že se blýská na dobré časy českého (či alespoň evropského) speciálu, ale ani nezablýsklo. Byla to poslední letadla, která v následujících dnech z Cusca vzlétla.

Přišla nám sice lákavá nabídka na let přes Limu či Bogotu do evropského Madridu či Mnichova, ale cena byla tak přemrštěná, že na ni stejně nikdo nedosáhne. Šedesát tisíc za letenku, prosím pěkně. Pořád jsme věřily, že se na tom pracuje, pak ale přišla informace, že Peru kompletně uzavřelo svůj vzdušný prostor pro všechna letadla. A ani se nestydí přiznat, že je to proto, aby uvíznutí turisté podrželi zdejší ekonomiku. Myslím, že dřív se tomu říkalo rukojmí, ale možná se na to díváme příliš zaujatě pohledem lidí, kterým cizí země bere svobodu vrátit se domů. Měly jsme obrovské štěstí, protože na naší střeše byla terasa, kam se dalo na vzduch.

Když nepršelo, měly jsme výhled na celé Cusco. Tiché a liduprázdné, takové ho asi nikdo nezná. Oběd jsme často jedly u stolku vedle Tchajwanek, se kterými jsme se dělily o pálivé recepty. Emancipované ženy mluvily zajímavě o jejich zemi, o práci v Číně, o názorech na státní zřízení. Myslím, že my Evropané ani netušíme, jak moc dobře se máme. Když se blížil první týden karantény ke konci, začal se projevovat nedostatek možností vyžití.

Chen začala na střeše cvičit, my si vyrobily vlastní deskovou hru… a nejvíc pomáhalo večer víno. Su si sedmý den otevřela víno už k obědu. A to bylo taky naposledy – další zpřísnění karantény v sobě obsahovalo prohibici. Přestože jsme byly zdravé, měly jsme střechu nad hlavou, měly jsme co jíst a dokonce i internetové připojení (které se ukázalo v tomto čase opravdu dobrým a užitečným), nebyla karanténa v cizí zemi snadná.

Nejtěžší byla nejistota. Pak také trochu strach z jakékoli nemoci – kdo by se tam o nás staral? Nedostatek podnětů k činnostem. Žádné topení, žádný počítač ani knihy, z kohoutku neteče pitná voda. Na nákup se smí jen výjimečně a za zády nám stáli vojáci se samopaly.

Karanténa doma a karanténa v cizí zemi jsou prostě dva různé levely, a my se konečně rozhodly pro ukončení cesty. Chtěly jsme se dostat ke svým rodinám a přátelům na druhém konci světa, kde je země česká, domov náš! Cestu Až na konec světa, na úplný jih Patagonie a Ohňové Země jsme díky Bohu stihly!

Chtěly jsme ještě další čtyři měsíce strávit v horách severní Ameriky. Letenku jsme pořád ještě “držely v ruce”. Ale teď už nebylo o čem uvažovat – situace v Jižní Americe začala nabírat nový směr. Peru je země, do které by se rád podíval mnohý cestovatel. My teď ale začaly usilovně řešit, jak se odtud vůbec dostat!

Cesta až na konec světa

Goodbye mr. Fitz Roy

Čas k přečtení: 4 min Cerro Torre – skryté v mracích Zdá se, že i našemu několikadennímu štěstí s počasím musí někdy

PŘEČÍST
Cesta až na konec světa

Hluboko v Patagonii

Čas k přečtení: 7 min Hluboko v Patagonii. Zní to jako pěkná reklamní fráze pro loď, která převáží lidi z

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?