Jarní dávka sněhu až po uši

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

Jak jsme si slíbily, tak jsme taky udělaly – poslední týden na jihu Britské Kolumbie jsme byly v horách nehledě na počasí. Kufry jsme si schovaly u Erika a s krosnami na zádech jsme se přesunuly do Mekky lezců – Squamish.

I ti, co nejsou skalní lezci, možná viděli dechberoucí film o mladém Kanaďanovi Marc-Andréovi, který právě ve Squamish sbíral cenné zkušenosti pro jeho budoucí velkolepé počiny. Když jsem se poprvé dívala na film The Alpinist s kamarády v Oregonu, nenapadlo by mě, že ty překrásné skály uvidím naživo o pár měsíců později.

Tedy, abych byla přesná, nejprve jsme toho moc neviděly, byla totiž průtrž mračen. Squamish je sice téměř jako zmenšené Yosemity a skály jsou tu impozantní, nicméně nadmořská výška není o moc vyšší než ve Vancouveru a nic tedy nezastaví návaly vody ženoucí se od oceánu.

Stanovaly jsme na kraji města a po propršené noci se rozhodly, že raději než déšť budeme ve sněhu. Dál do vnitrozemí vedla cesta až k Whistleru, který už je o 700 metrů výš (okolní hory ještě o dalších 1500m) a to už by snad mohlo znamenat mráz a sníh místo decilitrů dešťových srážek.

Prozřetelně jsme si ještě koupily ve výprodeji dětské sněžnice za třicet dolarů, v nepromokavých bundách a pláštěnkách na krosnách si stouply k silnici a zvedly palec. Zastavil nám Ind Rahul, který se do Kanady přistěhoval před dvaceti lety a teď už tu má rodinu i fungující firmu. Právě jel vyzvednout syna, který u Whistleru lyžuje s kamarády. V Kanadě je tak trochu každý přistěhovalec – maximálně dvě generace nazpět má každý někoho z Evropy a nově často i z Asie. Je zajímavé se bavit s lidmi, kteří se téměř chlubí tím, že mají předky v Německu či v Irsku nebo často i na Ukrajině, nicméně o zemi jejich rodičů už toho nakonec moc dohromady nedají. Ale nutí to člověka zamyslet se nad pojmy emigrace a uprchlictví či vůbec migrace. V době, kdy je to téma aktuální a pohled lidí často skeptický, je důležité vidět, že Kanada je tím, čím je, především díky lidem, kteří přišli z jiných koutů světa. Neměla by to být primárně zátěž či ohrožení, ale spíš obohacení. V Kanadě to tak funguje. 

Milé setkání s Indem Rahulem končilo na zasněžené křižovatce pár kilometrů před Whistlerem. Hned nám bylo jasné, že jsme se rozhodly dobře – sníh je rozhodně příjemnější než déšť. I když ve Vancouveru už růžově kvetou známé třešňové aleje…

První noc jsme se nemusely o nic starat, měly jsme se totiž setkat s Čechem Tomášem, kterého potkala Alča v letadle a zažila s ním všechny radosti i strasti hraničních kontrol. Tomáš je takový nomád, chvíli pracuje v Kanadě, chvíli v Anglii a pak zas v Čechách. Tentokrát se rozhodl pracovat v horském středisku ve Whistleru a nám tak nabídl přespání v teple a suchu. 

Je to veselý chlapík a večer u piva a vynikajícího jídla, které jako profi kuchař připravil, ubíhal v příjemné konverzaci. Je až neuvěřitelné, jak zajímavé životní osudy si s sebou každý člověk nosí. A stojí za to si sednout a poslouchat a zajímat se hlouběji, než jen „jak se máš a co děláš“. 

Přes noc napadlo přes půl metru sněhu. Ehm. I tady už prý měli pár dní jaro, ale asi se zima vrátila zpátky a my tak vděčně obouvaly sněžnice, abychom se vydaly na pár nocí výš a hlouběji do hor.

Dokonce vysvitlo slunko a do kopce se nám těch 1000 výškových metrů šlo alespoň veseleji. Jasná obloha byla jako balzám na propršenou duši, než nám došlo, že jasná noc znamená pěknou zimu. 

Blížil se už večer, když jsme teprve přicházely k horní části hřebenu, a protože se zvedl vítr a hlavně začalo pořádně přituhovat, koukaly jsme se, kam hlavu složit. Máme fajn stan i péřové spacáky, pro které není spaní na sněhu žádné překvapení. Nicméně i pro nás byla tato noc tak trochu na hraně. Našla jsem relativně kryté místo a volala jsem na Alču, ať jde v mých půlmetrově zabořených stopách v prašanu. Bylo vidět, že už jsme obě unavené, ale věděly jsme, že si musíme nejdříve místo pořádně ušlapat. Sice bychom padly jako do peřinky, ale tolik metrů sněhu je prostě potřeba udusat, aby se vůbec dal stan postavit. 

Zapadlo slunko a mráz začal se svou symfonií vysokých tónů, které člověka mrazí i zevnitř. Všude kolem však bylo úplné ticho, jako by příroda udusila každý zvuk sněhovou peřinou. Vyšla první hvězda a my se oblékly do všeho, co jsme jen v krosnách našly. Klepaly jsme se zimou, jak se na nás sápal chlad ze sněhu, přestože jsme pod sebou jsme měly karimatky i izotermickou folii. Skoro by se řeklo, že to bylo čisté utrpení… ale ten mír a klid, to ticho, ve kterém si duše odpočine a sluch se naučí jemnosti. Bylo to krásné.

Ráda bych napsala něco jako: „když jsme se ráno vzbudily“, ale nic takového se nedělo, protože jsme toho moc nenaspaly. Jinovatka na spacáku, zmrzlá voda v lahvích a na kámen ztuhlé boty, to vše jen potvrzovalo, že v noci opravdu bylo hluboce pod nulou. 

Něco málo pro pobavení ale přece přidám. Je jaro a medvědi se už probudili z hibernace, to jsme podle stop zjistily již před pár dny. Nenechaly jsme tedy nic náhodě a na přespání v horách jsme si s sebou vzaly i bearcan [bérken] – umělohmotná nádoba, do které se dává všechno jídlo i voňavé předměty, aby se k nim medvěd nedostal. Vešlo se nám tam jak jídlo, tak i zubní pasta a krém na opalování. Což se druhý den ukázalo jako kritický omyl, protože se nám opalovák v mrazu nechtěl složitě z bearcanu vytahovat a šíleně jsme se spálily.

Večer jsme tedy pečlivě uzavřený bearcan odnesly kus od stanu, aby to k nám medvěda nelákalo a na něj postavily i vařič a ešus, ze kterého jsme snědly večeři.

Ranní pohled na zmrzlé království kolem nás jednoznačně ujistil, že medvědi se možná probudili dole, ale tady nahoře ještě nevystrčili čumák ze sněhem zasypaného brlohu. A pokud snad ano, tak včerejší noc se tam honem rychle vrátili. 

Všude se to třpytilo jako kdyby někdo po sněhu rozsypal diamanty, sníh pod nohama vrzal líp než staré dveře a vařič přimrzl k bearcanu. Později jsme se dozvěděly, že bylo mínus dvacet stupňů celsia. A my se vážně bály medvědů?

O nádherách dalšího dne a vysokých skalnatých horách vystupujících ze sněhových polí nechám raději mluvit fotografie. 

Vždycky mě znova a znova překvapí, kolik odstínů má bílý sníh, kolik tvarů dokáže mít hora, jak rozervané umí být ledovce a jak jemné a sametové jsou sněhové návěje na vršcích skalních štítů.

Byla to krása, která nám vynahradila každý předchozí deštivý den. Hory se dlouho schovávaly v mracích a bouřích, aby se nakonec ukázaly načančané novou dávkou sněhu, nikým neporušenou…

Ten den jsme se nepřestávaly radovat a na spálených tvářích nám zůstaly neopálené vrásky z úsměvů.

Zajímá vás jaké vybavení nás zachránilo před velkým mrazem? Proklikněte se do náší outdoor sekce o vybavení.

S Apmsport.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?