Jak se náš Defender stal Rustym (=Rezavcem)

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 5 min

Kapitán nás hned druhý den vzal do města, kde měl u automechanika na kontrole svůj Landrover Defender 110. Bylo na čase ho vyzvednout a dovézt do garáže v The Pointe, kde Kapitán bydlí. 

Už na první pohled bylo jasné, že je to auto, které se nebude bát žádné drsnější cesty nebo škrábanců od křoví. A taky, že na něm bude spousta práce.

Na práci měl Kapitán naštěstí naprosto dokonalé prostředí – velkou garáž, kde se dalo i během sněhových bouří pěkně zatopit v kamnech a nerušeně pracovat. A měl taky snad všechny stroje, pily, šroubováky, kleště, vrtáky a nářadí, co se jen dá představit. Co víc, Kapitán i věděl, jak se to vše používá, takže jsme se každý den mohly naučit zase něco nového.

Na nic jsme nečekaly a hned začaly přeměřovat a zkoumat, jak vnitřek přestavit na obytnou část. Landrover Defender 110 je prodloužená verze s pěti dveřmi, která nabízí vzadu po odebrání sedaček prostor tak akorát na spaní dvou nevysokých lidí. Bude to naše auto pro překonání mnoha tisíc kilometrů, bude to naše kuchyň i místo na spaní, pracovna i prostor na uschování všech zavazadel. Rozhodly jsme se tedy pro zarovnání prostoru mezi zadními koly deskou překližky a využít tak spodní část jako úložný prostor a vzniklou platformu jako místo pro spaní. Na jedné straně jsme si vymyslely jednoduché skříňky, jejichž dvířka se dají použít jako stolky. 

Říká se třikrát měř a jedno řež. Inu, většinou nám to vyšlo, ale pravda je, že jsme často přišly na něco, co prostě funguje jinak a tak se znova a znova přestavovalo a upravovalo… byl a je to proces. Asi se nedostaneme na dokonalé řešení, ale my nakonec dokonalost nepotřebujeme – hlavně, že se můžeme vydat na cestu.

Patálie se stropem i dalšími nečekanými detaily jako třeba děravá karoserie nebo nefungující okna… tak zněly naše výzvy. A každý kilometr cesty přináší nové a nové.

Než jsme se ale pustily do řezání na cirkulárce a šití záclonek či povlaků na matraci, vzal nás Kapitán na zamrzlé jezero. V ruce držel leteckou vysílačku a rukou si zakrýval slunce, aby lépe viděl na oblohu.

To už jsme ho uslyšely i my – malé letadlo. Místo plováků nebo koleček měl lyže a už si označkoval přistávací dráhu – zlehka se dotkl zasněženého zamrzlého jezera a rychle se vznesl, aby zkontroloval, zda se dráha zalévá vodou. Obkroužil poloostrov a dosedl na jezero.

„Jaktože dneska nelítáš?“ volal pilot na kapitána ještě z kokpitu. 

„Viděl jsi předpověď. Zítra nebo pozítří má přijít sněhová bouře století, tak jsem ho ještě nevytáhl z hangáru.“

Bylo vidět, že Kapitána mrzí promeškání tak krásného dne, jako stvořeného pro létání.

„Nojo, taky jsem zvědav, jak velká bouře bude“ opáčil Marc-Andrée už jednou nohou z letadla. „Ale můžu tě trochu svézt.“

Než jsme se rozkoukaly, už seděla Alča připoutaná, na hlavě sluchátka, v ruce telefon a na tváři nadšený výraz. Marc-Andrée znovu nastartoval a vznesl se na okružní let nad zamrzlými jezery oblasti Sioux Lookout. Ani Mája nepřišla zkrátka. Byl to jednoduše skvělý den.

Po několika dnech strávených v garáži jsme se shodly, že jméno pro našeho Defendera, které padlo na první dobrou, sedí na sto procent. 

Představujeme Vám Rustyho. Rusty = rezavý. A víc asi není potřeba ani dodávat.

Nicméně kromě toho, že je naše fáro děravé a na mnoha místech i rezavé, má jeho jméno i druhou stránku – propojení s Kapitánem. 

Ten nám před příletem napsal zprávu v češtině. „Vítejte u nás, děvčata.“ A to nám samozřejmě nedalo a napsaly jsme mu, že klidně můžeme přejít do konverzace v češtině, když mu to tolik jde. Jeho odpověď „Moje čeština je trochu rezavá.“ mluví za vše. Smíchy jsme se mohly potrhat, protože pan google tady překlad úplně nezvládl. My Czech is a little rusty by totiž mělo znamenat, že má v češtině ještě nějaké ty mezery 🙂

Každý večer jsme se vracely z garáže do nádherné chaty, kde Alanna v kuchyni doslova kouzlila. Smíchu i dobrého vína bylo tady v dřevěné chatě u jezera vždy dostatek. Dlouhé povídání při sledování sněhových bouří za okny a vzpomínky na PCT… člověku by se odtud možná ani nechtělo – kdyby nás ovšem nečekala naše vysněná cesta Kanadou na Aljašku.

Uběhl týden, oslavili jsme společně Velikonoce a Rusty už vypadal jako opravdové auto na dlouhou cestu. Nové pneumatiky, zkontrolovaná elektronika a motor, zalepené díry (ha, kdybychom jen věděly, kolik jich ještě v dešťových přívalech během cesty objevíme!), postavené police i platforma na spaní, nařezaná matrace a ušité záclonky.

Bylo vidět, že bouře už slábne a na našich tvářích se zračilo napjaté očekávání. Že by už zítra?

Alanna nenápadně začala kontrolovat počasí a občas prohlásila: „No, jen tak se odtud asi nedostanete, počasí vypadá špatně.“ nebo „U Winnipegu to teď bude hrozné, měly byste ještě počkat, až to přejde.“ Dokonce i Kapitán se přidal s tím, že nemá smysl nikam pospíchat, protože jsme si ještě nezahráli společně pickleball – veselou hru pro čtyři hráče, trochu podobnou tenisu.

Krásné prostředí a především úžasné lidi Alannu a Kapitána se nám taky opouštět nechtělo, ale všechno má svůj čas. A tak jsme se zdržely ještě jeden den, abychom povečeřely s celou jejich rodinou, zahrály si pickleball a naposledy se z okna dívaly na to, jak se každý večer přichází k chatě nakrmit až sedmnáct laní a jelenů.

Expedice Kanada&Aljaška 2022

kde se medvědi probouzí

Čas k přečtení: 7 min Mrazivé noci přinášely slunečná rána, kdy jsme se pomalu soukaly z péřových spacáků, abychom si

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.