I rezavé auto může mít styl

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

„What year is your truck?“ („Z kterého roku je vaše fáro?“)

Přesně touto otázkou začalo již mnoho zajímavých rozhovorů. Náš Rusty prostě přitahuje pohledy mnohých – především chlapských očí. A nebudu lhát, poprvé jsem se pro odpověď raději podívala do techničáku. 

Přestože řídím hodně ráda a dobře, auta nerozlišuji jen podle barvy a sněžné řetězy nasazuji rychleji než většina chlapů, přesto se v rocích výroby Defenderů nijak nevyžívám. A upřímně, když nám tenkrát Kapitán nabídl, že nám Rustyho půjčí, ani jsem nevěděla, jak „spešl“ toto auto vůbec je – nebudu rýpat, ale napadá mě pár poznámek, ve kterých rozhodně figuruje slovo „veterán“… Tak tedy, pohledem nezkušené: jediné, co vnímám, je to, že auto, které řídím a snažím se alespoň trochu držet v chodu je jednoduše hodně staré. Slušně řečeno.

Teď Vám ale mohu s jistotou prozradit, že se jedná o Landrovera Defendera 110 z roku 1998. Taky o něm vím, že má 75 litrovou nádrž, u které nikdy nevíte, kdy se blíží nula, protože ukazatel je nepřesný. Je to diesel a má spotřebu trochu pod 10l/100km, což u tohoto stařečka se zvukem traktoru považuji za zázrak. Samozřejmě je to offroad s pohonem 4×4, ale zatím jsme ho ještě ani v děsivě prudkých kamenitých cestách nemusely zapínat. A pokud by Vás zajímalo více detailů, jako třeba kolik má koní nebo válců či co, tak to v techničáku nevyčtu a už jsem pár milým zvědavým pánům vysvětlovala, že opravdu nevím.

Co ale vím je to, že přestože má Rusty v karosérii mnohem víc děr, než by se nám v dešti líbilo,  je to nejlepší fáro pro naši cestu na Aljašku.

„Z jakého roku je vaše auto?“ zeptal se nás i vysloužilý hasič Ben ve Watertonu. Následovalo dlouhé povídání o všem možném a došla řeč i na hot springs neboli horké prameny. Ben nám doporučil jedno místo, kde se do řeky vlévají horké prameny a tvoří tak různě teplá jezírka. Tomu jsme opravdu nemohly odolat. Hot springs jsou pro nás vždycky takovým bonusem – po pořádném treku se jít zrelaxovat do teplých pramenů uprostřed lesů, to má své kouzlo. Když je ještě navíc i taková zima, člověk má možnost se pořádně prohřát a pak se rychle zchladit ve studené řece.

Ještě než jsme druhý den odjely z Watertonu, přijel k nám starý oranžový Ford.

a z něho vystoupil nadšený Ben, že nás ještě stihl. V ruce držel malou lahev whisky a už nám ji dával, ať si v hot springs dáme na jeho zdraví. Vytáhly jsme ukulele a až studený vítr nás zahnal zpátky do svých domovů – Bena do dřevěného srubu a nás do Rustyho. Tak goodbye! I taková setkání lemují naši cestu.

Crowsnest pass získal svůj název podle havraních hnízd a my se těšily, že konečně taky jednodušeji najdeme naše hnízda – že budeme moci spát téměř kdekoli, protože už nebudeme v oblasti národního parku. Opustily jsme hlavní silnici a prašnou kamenitou cestou se blížily k hoře Crowsnest. Havrani kroužili nad našimi hlavami a dodávali celé oblasti svým krákáním kouzlo. Zima tu ještě drží zpěv malých ptáčků zkrátka a černí havrani tak mají sólo.

Jenže ani tady není pro divoké kempování oblast zrovna dvakrát vstřícná. Sice již není zákaz trávit noc mimo kempy, ale i pro spaní kdekoli venku se všude musí platit poplatek – jdeš se stanem do hor? Zaplať. Chceš přespat podél cesty? Zaplať. Alberta se stala drahou alternativou pro punkery, jenže kdo by odolal těm přírodním nádherám?!

Naštěstí jsme i v květnu stále ještě hluboko mimo sezónu, a tak se dá často někam zašít. Díky Rustymu navíc dokážeme dojet i tam, kam by si žádné běžné auto jen tak netrouflo. A tak jsme usínaly s výhledem na hory, poslouchaly kvílení elků a čekaly, kdy přijde na návštěvu medvěd.

Ben měl pravdu, takové hot springs stojí i za pár kilometrů navíc. Po prašné cestě připomínající strmé silnice v Peru jsme se dostaly až na dno hlubokého kaňonu, kde dole hučela řeka. Kolem bylo zelené moře lesů a ze skály vytékala horká voda, nad kterou se válela jemná mlha. Nacházely jsme se na území indiánů, kteří sem po mnoho let chodili užít si té nejlepší možné koupele. Postupně z kamenů vytvořili několik bazénků, ve kterých je různě horká voda podle toho jak blízko je ke zdroji pramene a kolik se do ní mísí vody z řeky.

Ve vodě sedělo pár místních, kteří nám s úsměvem ukázali rovnou na nejteplejší tůňku. Prý sem dřív chodili jen oni, zvlášť v zimě když se vydali na icefishing (v zamrzlém jezeře si vykopou díru a loví ryby pod ledem). Nejlepší prý bylo ráno jít na zamrzlé jezero rybařit a pak se celí promrzlí zastavit tady v horkých pramenech. „Jó kde jsou ty doby. Teď už sem chodí mladí z města.“ povzdychl si stařík.

My ani nedutaly a vychutnávaly si ten rozdíl mezi horkou vodou v tůních a ledovou vodou v řece. Průzračně čistou a v ryzí přírodě.

„Nojo, dřív jsme se tu všichni spolu s indiánama koupali nazí, ale teď už se to nehodí. I když indiáni na to stejně nehrajou. Říkaj, že je to jejich zem a maj na to právo. Nikdo jim nemůže nic říct.“ smál se děda a při vzpomínce na ty doby mu zajiskřily oči.

Jak se blížil večer, naplňovala se staříkova slova a do hot springs přijíždělo víc a víc mladých lidí dobře vybavených alkoholem. Párty dodala místu úplně nový nádech a my se pomalu rozhodly najít si své místo na spaní. V okolí jich bylo opravdu hodně, a díky indiánům, kteří si opět přivlastnili celou oblast, se navíc mohlo spát opravdu kdekoli. Neodolaly jsme tedy a našly si místo, kde se dal udělat malý ohýnek a konečně si opéct dlouho schovávané klobásky. Za praskání ohně jsme sledovaly pomalý západ slunce, rozeznělo se ukulele a my připily na zdraví Bena pořádným douškem whisky.

Ranní koupel byla tichá, doslova meditační. Horké prameny zapomněly na divokou noc, voda odplavila každou vzpomínku na hluk a v průzračné vodě se teď odráželo ranní slunce. Jako by tu nikdy nikdo nepromluvil, jako bychom je právě objevily, jako by tu byly jenom pro nás. Odjížděly jsme úplně znovuzrozené.

A cesta, která vedla národním parkem Kootenay, se nedala jet rychle – mnoho zatáček a stoupání, ale hlavně překrásné výhledy, hluboké kaňony, strmé skály, rychlé řeky a pomalu tající sníh… Hlavně to poslední nás překvapilo, stále ještě jsme se do hor dostávaly jen na sněžnicích a často se propadaly až po pas do sněhu. Znova a znova si uvědomujeme, jak krátké je tu jaro a léto a jak dlouho se zima drží vlády. Letní sezóna je tu sotva pár měsíců. A to jsme ještě stále celkem na jihu, v místech, kam se dá snadno dostat.

Kdo by ale chtěl na vlastní oči vidět, co ledovce udělaly s krajinou, jak se tvořily hory a neustále se měnící tvary kaňonu, pak by měl právě kanadské parky projet a projít. Nemají tu rozsáhlou silniční síť, vlastně se většinou jedná jen o jednu silnici protínající neprostupnou divočinu. Ale právě ta silnice člověka zavede snad až příliš snadno opravdu hluboko do hor. Není tu vůbec žádnou výjimkou všimnout si u silnice výstražné cedule s nápisy „Máš dostatek paliva? Další benzínka za 300 km“ nebo jednoduše „žádný servis následujících 250 km“. Vzdálenosti tu mají jiný rozměr a nutnost extra kanistru s palivem se zřejmá. 

Prošly jsme si mnoho trailů (cest) zavátých sněhem, kde jen naše GPS ukazovala správný směr. Už teď jsme na bílém podkladu pozorovaly stopy medvědů a rysů. A přestože, nebo právě proto, že jsme byly připravené včetně bearspraye, nepotkaly jsme zatím při chůzi nic kromě veverek a chipmanků. 

Pozorovaly jsme z bezpečné vzdálenosti malé lavinky padající z okolních svahů a procházely jsme se po značených cestách vedoucích k zamrzlým vodopádům. Kaňony, které tu řeka dokázala vyhloubit, berou člověku dech. Strmé úzké skalní stěny čnící nad hučící řekou hluboko pod námi se po staletí nechávaly omílat vodou. Vodopád, ke kterému se dnes dá dojít za hodinu byl dřív mnohem blíž, to jak řeka dennodenně ukusuje skálu, ze které padá voda dolů a vzdaluje nádherný vodopád výš a výš proti proudu řeky. Teď v květnu ještě s notnou dávkou sněhu a ledu. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?

Chtěli byste mít ve vašem městě

cestovatelskou přednášku?

Napiš nám:
alenamahlejova@gmail.com
majasnajdrova@gmail.com

A my se vám rády brzy ozveme.