Hluboko v Patagonii

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 7 min

Hluboko v Patagonii. Zní to jako pěkná reklamní fráze pro loď, která převáží lidi z jedné strany jezera na druhou. Jezera situovaného opravdu hluboko v Patagonii. Když se ale navíc ta loď jmenuje Robinson Crusoe, začíná to být trochu podezřelé. Tedy ne na první pohled, když člověk po strastiplné cestě dorazí až k přístavu, to ještě podivné vůbec není. Ale na ten druhý, třetí a dvacátý pohled, když člověk marně čeká na jeden den, kdy se konečně utiší vítr a loď vypluje, to už přece jen podivně připomíná jiného Robinsona čekajícího na loď.

O pět dní dříve:

Prošly jsme krásnou oblastí, kde lamy dávají dobrou noc a vydaly se dál na jih. Tentokráte ne pěšky, ale se zdviženým palcem u silnice stopem. Zážitek cestování po Carretera Austral byl nicméně také velmi silný. Z Cochrane, kde jsme nakoupily naštěstí velké zásoby jídla, jsme odpoledne chytly jedno z pěti aut, co projela. Doběhla jsem k dodávce a oslovila staršího obtloustlého řidiče uvnitř, zda jede do Puerto Yungau. Odpovědí mi bylo takové nějaké neurčité přikývnutí a silný zápach ředidla linoucí se z auta. Čaply jsme krosny a naskočily do dodávky, ve které se zvedla oblaka prachu, když jsme dosedly na sedačky. K zápachu ředidla se přidala i silná vůně vína a auto se rozjelo rychlostí šneka k více než 120 kilometrů vzdálenému přístavu.

Carretera Austral – silnice číslo 7

Carretera Austral (road 7) je jediná páteřní silnice vedoucí po délce Chile. Nejprve vypadá opravdu jako dálnice, postupně se zmenšuje a zmenšuje. V některých oblastech působí spíš offroadovým dojmem a čím více na jih, tím méně cesta připomíná hlavní silnici. To, že postupně úplně zmizel asfalt a celá silnice je prašná, je teprve začátek. Když jsme se totiž rozhodly stopovat z Cochrane do Villa O’Higgins, nenapadlo nás, že silnice je prošpikovaná jezery bez cesty kolem a je potřeba se přeplavit lodí. Jenže celý den nejede skoro žádné auto, a když pak snad konečně stihneme loď, ujedou nám zase všechna auta, co s námi budou na lodi a my budeme muset čekat další den. Autobus není alternativa, jezdí tu jen některé dny a nenavazuje na jednotlivé spoje. Je to tu prostě pro stopaře fajnšmekry a pro dobrodružné povahy.

Silnice číslo 7 končí po 1198 kilometrech z ničeho nic právě u vesničky Villa O’Higgins, odkud se dá dál dostat jen lodí po dlouhém jezeře, pak pár dní pěšky a pak se člověk v Argentině dostane zase do běžného světa silnic, měst, rozvrhů i možností.

Náš řidič s ředidlovým odérem se tedy pomalu sunul prašnou cestou a ptal se hlavně na to, jestli v Čechách máme dobré víno. Pak zastavil v jedné zatáčce a řekl, že bude nejlepší, když přespíme tady a zítra brzy ráno stopneme auta, která jedou na jih. Trajekt jede v deset hodin.

Ranní scénář úplně nevyšel – nejela žádná auta. Nakonec jsme stoply opraváře silnic, který s traktorem shrnoval obrovské balvany z krajnice do středu a silnici tak spíš ničil. Další kus jsme šly pěšky, abychom se zahřály. Bylo deset hodin a nás zajímalo, kdy jede další loď a kde že jsou ta auta, co tu mají jezdit na jih. Stoply jsme turistický minibus jedoucí do jediné vesničky v okolí, která je ale stále ještě 20 kilometrů od přístavu Yungau. A pak jsme čekaly a čekaly, trošku už i zoufaly. Začalo nás tak napadat, proč by vlastně někdo jel autem sem na jih, když je to tak strašně složitá cesta a hlavně je slepá. Končí a nikam dál se nedá, jen to otočit a jet zpátky.

Projela dvě auta – plná! Projeli čtyři motorkáři. To znamená, že trajekt někdy teď určitě bude vyjíždět. A v tom jelo auto pouze s řidičem a zastavilo nám! Ani jsme se neptaly a nasedly. Měly jsme obrovské štěstí, paní jela až do O’Higgins, takže se už nemusíme starat! Projížděly jsme hlubokými údolími s bujnou pralesní vegetací zahalenou do studených mraků. Sem tam přímo nad zelení svítil modrý ledovec. Cesty žádné, silnice jako překážková dráha. Paní věřila tlumičům auta víc než své schopnosti vyhýbat se dírám. Ale dojely jsme do pošmourného přístavu akorát včas, abychom najely na loď, ta se zavřela a hned se vyjelo. Hodina plavby po jezeře sevřeného horami bez cest a bez silnic.

Opravdu nevím, jak bychom tady stopovaly. Auta i motorky vyjely deštěm dál po blátivé silnici bez jediného zastavení. My naštěstí seděly v autě s naší řidičkou a dojely utrmácené až do Villa OHiggins – městečka uprostřed ničeho, kam se nesnadno dostává a ještě hůře se dostává pryč. Kde je signál stejně vzácný jako zelenina. A kde začalo naše dlouhé čekání na převoz přes jezero.

Villa O´Higgins – městečko uprostřed ničeho

Hned při příjezdu do městečka jsme začaly zjišťovat, jak je to s lodí. Prý jich tu je více, ale nikdo nic přesného nevěděl. Po nějaké době jsme se přestaly dobývat u zavřených dveří, u druhých nám řekli, že loď je na zítra plná, u třetích jsme konečně koupily lístek a zajistily si dvě místa! Jak naivní bylo myslet si, že tím veškerá starost skončila. Lodě tu totiž mají všichni podobně malé, nejsou to žádné trajekty, spíše baráky. Však to taky je jezero a žádné moře, řekl by si člověk. Ráno jsme v 6:30 nasedly nejprve do auta, které nás sváželo k osm kilometrů vzdálenému přístavu a plné nadšení jsme jely spolu s dalšími dvěma lidmi k lodi. Jenže v půli cesty nás míjelo auto, ze kterého přišla nemilá informace – loď nevyjela, je silný vítr. Třeba bude naše loď lepší, pokračovali jsme totiž dál…

Ale těsně před přístavem jsme minuli další auto, ve kterém seděl i kapitán naší lodi. Šedivovousý ošlehaný obličej byl zachmuřený a řekl jen: “Puerto es cerrado! Přístav je zavřený.” Nebyl žádný prostor pro nějakou debatu, okamžitě odjel a my se tedy také otočili zpět do města.

V kempu nás uvítali s vědoucím výrazem ve tváři. Někteří už tu čekají tři dny. Vlastně máme velké štěstí, že nejsme na druhé straně jezera, protože tam také čekají na loď, ale nemají ani signál, ani obchod ani informace. Vzhledem k tomu, že zdejší signál, obchod i informace byly taky dost žalostné, dalo se to celkem snadno představit. “A to tu teda ta loď často nejezdí?” “No loďky nemohou vyjet, když hodně fouká vítr. Na jezeře dnes jsou vlny až tři metry! A ta jediná loď, která byla dost velká na to, aby to projela, ta je už pár měsíců rozbitá.” Aha. Zašly jsme za člověkem od naší Robinsonovské loďky, aby nám třeba pověděl nějaké informace. Vůbec nebyl překvapený naší otázkou a odpověděl “naprosto jednoznačně”, že je dost možné, že se snad zítra pojede. Tentokrát v 5:30 ráno.

5:00 budíček. Byl sotva slyšet přes bubnování deště do stanové plachty. Jak jsme v rychlosti a rozespalé balily stan, protrhla se mračna úplně a my jak dvě zmoklá ptáčata čekaly u silnice pod malou stříškou. 5:25, nikde nic, tma a déšť. 5:30, stále nikde nic. V 5:40 už nám začalo být jasné, že tu něco nehraje, ale přece si člověk nenechá ujet loď, takže jsme raději čekaly do půl sedmé. To se začali probouzet ostatní lidé a řekli nám, že včera pozdě večer přišel člověk z přístavu s informací, že přístav zůstává minimálně další den zavřený. Aha.

Nakupovat v O’Higgins bylo jako hledat akce ve vyprodaném supermarketu. Byl tu sice tuňák, ale tak drahý, že nás přešla chuť. Byla tu i ovesná kaše, ale za cenu asi deseti chlebů. Byla tu i zelenina, pokud se počítá načernalý květák, pár opravdu hodně zpuchřelých paprik a pak jsme našly něco jako okurku, která měla nejlepší léta za sebou. Dostat sem čerstvé zboží je asi stejně náročné, jako to bylo těžké pro nás. A ceny odpovídají vysoké horské přirážce. Žily jsme tu tedy na vajíčkách, která měla nejlepší poměr cena/výkon a chlebu, který nám v Chile vážně moc chutná. Je to spíš houskové těsto, ale buď opravdu dobře propracované, nebo prostě jen poctivé oproti tomu, na co jsme si zvykli v evropských supermarketech.

Šly jsme se projít s batohem dál od města a nakonec postavily stan u řeky. Druhý den jsme měly v plánu zajít ke knihovně, kde se občas chytne fungující internet a zjistit informace na další den, zda už loď pojede. Stan jsme nechaly u řeky a vydaly se na průzkum. Kolem se tu pasou nádherní koně jako kdyby nic. Každý domek má svého psa, který ale není uvázaný a celý den pobíhá venku jako tulák. Je jich všude tolik, že se nedá svačit venku bez loudivých psích očí. Na krajích města žvýkají věčně zelenou trávu krávy a slepice se promenádují po liduprázdných ulicích. Bylo ticho a klid, dokonce i ten pověstný vítr nějak přestal hučet. Lidé tu žijí pomalý život, kde se nikam nespěchá.

Téměř všichni, kdo čekali na loď, už jsou pryč – dnes to vzdali a využili jediného autobusu, který právě odjížděl zpátky na sever. Claudio a Anita, kamarádi chilané, se kterými jsme strávily dlouhý čas povídáním o horách, životě i o politické situaci v Chile, se s námi předchozí den rozloučili a byli už někde na cestě do Cochrane. Místní se nenechali ničím vyvézt z míry a seděli a čekali…

Z líného městečka se rázem stalo mraveniště. Každý někam pospíchal, najednou se nechodilo, ale běhalo a kdo měl kolo, nasedl na něj a zabral do pedálů. Rychle se balilo, shánělo, loučilo. Otevřel se totiž přístav! Armáda povolila na pár hodin odjezd lodím a ti, co vydrželi a nevzdali čekání na loď, se radostí objímali. Může se vyjet! Zítra už zase hlásí špatné počasí na několik dní. Musí se využít okno, kdy moc nefouká. Robinsoni opouští svůj ostrov.

Ti, co nevydrželi nejistotu a ranním busem odjeli zpátky tu šílenou štreku, pojedou tisícikilometrovou oklikou do Argentiny a někteří vzdali pokračování na jih úplně. Kdyby jen tušili, že se v téměř neprůstřelné předpovědi špatného počasí udělá chvilkové okno bez větru. Na nás se tedy přece jen usmálo štěstí a odjely jsme lodí přes dlouhé jezero, odkud můžeme zase jít pěšky!

Karantena v Cuscu
Cesta až na konec světa

Karanténa v Cuscu

Čas k přečtení: 4 min Karanténa v Cuscu Hned druhý den karantény jsme se rozhodly s Alčou odejít z hostelu,

PŘEČÍST
Cesta až na konec světa

Goodbye mr. Fitz Roy

Čas k přečtení: 4 min Cerro Torre – skryté v mracích Zdá se, že i našemu několikadennímu štěstí s počasím musí někdy

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?