Goodbye mr. Fitz Roy

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 4 min

Cerro Torre – skryté v mracích

Zdá se, že i našemu několikadennímu štěstí s počasím musí někdy odzvonit. Když jsme se šly podívat blíž na zoubek hoře Cerro Torre, bylo sice ještě dole slunce a jasno, skalní špice už se ale zabalily do mraků jako do peřiny, kterou ne a ne shodit.

U laguny, kde se dá za jasného počasí obdivovat strmá, úzká a na vršku zkosená skála Cerro Torre, viděly jsme studenou tvář hor. Jako by si zakryly tvář před tím množstvím lidí, co sem jdou během jednodenního výletu z El Chalten. Jako by se potřebovaly nadechnout v soukromí mraků, schované v bezpečí nepříznivého počasí… Vlastně jsem jim to ani neměla za zlé – i my byly po tolika dnech v horách bez lidí zaskočeny těmi zástupy nalákanými snadnou dostupností z El Chalten.

Postavily jsme si tedy stan v lesíku u laguny, do které na druhé straně tekl ledovec, a sledovaly, jak se tu vaří počasí podobně jako v kotli.

Ale druhý den nebylo počasí o nic lepší, přišel vítr. V noci se proháněl korunami stromů takovou rychlostí, že se v tom hluku nedalo ani spát. Přestože byl stan postavený v závětří morény a v bezpečí stromů, občas se vítr dostal i k zemi, a pak se písek ze země dostal úplně všude. Stanová plachta sice nepustí vodu, která padá shora dolů, ale písek hnaný větrem všemi směry se rychle dostal pod plachtu a síťkou dovnitř. Vzpomínaly jsme na větrnou noc strávenou na vrcholu vulkánu Quatrupillan…

Ikona Argentiny – Fitz Roy

Fitz Roy s jeho sousedními špicemi, to byla jiná káva. Drsné počasí vařící se v kotli u Cerro Torre nedosáhlo na blízký Fitz Roy. Jedna deštivá noc sice pokryla hory vrstvou čerstvého sněhu, ale další den byl mrazivý, klidný a slunečný. Mraky z druhého údolí jen tu a tam zahalily světoznámou siluetu věží, pak ale o to víc daly vyniknout jednotlivým špicím. Fitz Roy, nejvyšší ze všech, Aguja Poincenot ve své šedo žluto zrzavé nádheře, Aguja Saint- Exupery i další čtyři vrcholy.

Vytáhla jsem malování a zastavila se očima na každém detailu skal, snažila jsem se dívat dál než za první pohled, víc do hloubky. Oblačnost zakryla Fitz Roy a na chvíli byl z celé skupiny vidět jen Aguja Poincenot – jehla Poincenot. Je to uchvatná strmá skála, která by na sebe strhávala veškerou pozornost, nebýt toho detailu, že stojí hned vedle svého většího bratra.

Čas od času je ale Fitz Roy celý v mracích a Poincenot vypadá jako jediná špice v okolí, pak se dá teprve naplno ocenit jeho nádhera, nezastíněná jinou.

Možná je to s lidmi jako s horami, je potřeba se dívat na toho jednoho člověka a objevovat jeho konkrétní krásu a nenechat ji ve stínu jen proto, že kolem jsou i jiní lidé. Každý člověk, každá hora, mají svou osobitou krásu!

Ani ve městě se nám z očí nevytratil zážitek z nádherných skal. Když jsme na divoko kempovaly na okraji města a v deset večer nás vyhodil ranger, že je to národní park a máme jít spát do města, vzaly jsme ho za slovo, sbalily stan a postavily si ho před plotem hasičů. Neměly jsme už sílu hledat něco dalšího a za hlučný kemp se nám platit nechtělo. Vstaly jsme ale pro jistotu těsně před svítáním a odměnou nám byla úchvatná podívaná na růžově oranžové štíty všech zdejších hor! Fitz Roy, Cerro Torre se svou stále zasněženou vrcholovou ploškou i ledovcem pokrytá Cerro Solo.

Ale stopovat se stejně dá teprve až jezdí auta. Sedly jsme si tedy ke kávě (tady v Argentině na rozdíl od Chile vědí, že pravá káva není instatní neskaféčko) a koupily si k tomu každá asi čtyři facturas, což je zdejší děsně dobré a dost levné sladké pečivo všech možných druhů a tvarů. Lepší závěr se nedal ani vymyslet – teď už jen chytit dobrý stop do 220 kilometrů vzdáleného El Calafate. Šly jsme za město na jedinou zdejší silnici. Nebylo to příjemné zjištění, že už tu před námi stojí čtyři skupinky jiných stopařů. Bus je v Argentině vážně drahý.

Stouply jsme si dle stopařské etikety dál za zatáčku a doufaly, že nebudeme čekat v zimě a větru dlouho. Jen jsme se ale otočily, viděly jsme snad nejkrásnější výhled, jaký jsme kdy při čekání na silnici měly. Patagonská silueta hor…

Jenže jsme si ji vychutnávaly až moc dlouho. Ještě hodinu a půl trvalo, než se jeden řidič uvolil vzít nás alespoň na velkou křižovatku před El Calafate. Byla to legrační španělsko- anglická rozmluva během jízdy nekonečnými pláněmi argentinského vnitrozemí. Silnice přímá jak pravítko, krajina bez jediného náznaku zvlnění. Všude jen tráva, písek, vítr a lamy.

A přesně na takovém opuštěném místě byla i ta křižovatka, kde nás Dario vysadil. K tomu žádné kopce a žádná zatáčka bych sem měla dopsat ještě “žádná auta”.

Když tedy po delší době konečně projížděl turistický minibus s kajaky, zvedly jsme palec i za možnost drobného poplatku. Ale bez řečí nás nasoukali do vozidla, nabídli nám maté a za nedlouho už jsme vyskočily z auta na kraji El Calafate.

Karantena v Cuscu
Cesta až na konec světa

Karanténa v Cuscu

Čas k přečtení: 4 min Karanténa v Cuscu Hned druhý den karantény jsme se rozhodly s Alčou odejít z hostelu,

PŘEČÍST
Cesta až na konec světa

Hluboko v Patagonii

Čas k přečtení: 7 min Hluboko v Patagonii. Zní to jako pěkná reklamní fráze pro loď, která převáží lidi z

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?