Erik, pes a kufry ve Vancouveru

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 6 min

Erik mi napsal ještě, když jsem malovala mural v Oregonu. Prý jsme se potkali na cestě pěšky z Mexika do Kanady (PCT) a on teď žije ve Vancouveru, takže kdybych třeba jela kolem, ať se stavím.

O tři měsíce později jsem tedy Erikovi napsala, že opravdu zrovna budu ve Vancouveru a ne sama, ale dokonce s mým trailovým parťákem Alčou. Našly jsme totiž, že se ve městě bude konat open mic, což je setkání neprofesionálních hudebníků u piva nebo vína. Máme s open micem krásné zkušenosti právě z PCT, kdy jsme se potkaly se zajímavými lidmi i hudebníky v Kalifornii i v Oregonu. Erik byl nadšený a slíbil, že rád přijde, určitě pak můžeme u něj i přespat.

Když se blížil večer našeho hraní, znova jsme se podívaly na zprávu, kterou nám zaslal organizátor. Vše znělo skvěle, místo, čas i další informace… jen mi přišlo zvláštní, že v pozvánce zvolili slovní obrat „sober music environment“ což jsem přeložila něco jako „prostředí se střízlivou muzikou“. Naše folkové songy určitě do střízlivé muziky patří, takže jsme byly v klidu. Dokud Alča nezmínila, že by bylo možná dobře se podívat, kolik tam stojí pivko. To kdyby tam totiž nedávali tradiční jedno orosené zdarma pro muzikanty, abychom nezpívaly s vyschlým hrdlem.

„Hele, tady mají jen kafe a čaje…“ informovala mě zaskočeně. 

Začalo mi to v hlavě spínat a vygooglila jsem si něco víc o kavárně. Pojem „zotavovací komunita“, který se na konci článku objevil dal slovu „střízlivá“ úplně jiný rozměr. Jednalo se totiž o komunitu vyléčených alkoholiků, kteří se scházejí na páteční hraní a sdílení.

„Eriku!“ vzala jsem rychle do ruky telefon. „Eriku, nepozval jsi i ty svoje kamarády, žene?“

Ukázalo se, že Erik měl naštěstí v rukávu i jinou variantu, než sdílení alkoholické léčby. Sešli jsme se tedy všichni u jeho kamaráda Briena, který má byt v nejvyšším patře a výhled na celé město i s horami v pozadí. V ruce jsme drželi každý jedno pivko, sledovali západ slunce a od srdce se smáli našemu vydařenému vystoupení. Než jsme začali s večeří, rozeznělo se přeci naše ukulele nad večerním městem.

Hlásili jeden den hezkého počasí, což se nám tu zatím moc nepoštěstilo, a tak jsme hned ráno vyrazily na konec města, kde se zvedají hory. Na mapě jsme si našly Goat rocks mountains, což slibovalo jistě pěkný trail – tedy s ohledem na to, že jaro tu zatím začalo jen tak do výšky pěti metrů nad mořem. Vzaly jsme si nesmeky a vyšláply si až tam, kam jiné dovezla lanovka za šedesát dolarů. Nahoře byla zima ještě v plné síle a mnohametrová sněhová pokrývka dovolovala bezproblémový pohyb jen skialpinistům. I tak jsme si ale plnými doušky vychutnávaly konečně být v pořádných horách a za dobrého počasí.

Oblast Vancouveru je navíc dost zajímavá i tím, že hory tu vyrůstají doslova z moře a tak na hřebeni na jedné straně vidíte oceán a na druhé straně několik obzorů horských hřebenů – skalnatých, rozeklaných a takto na jaře ještě pěkně zasněžených.

Ten den jsme si po 25 kilometrech a skoro patnáctistovkovém převýšení lehly do postele opravdu spokojené. Do snů se nám pomalu vloudil pes.

Pes, kterého jsme pak venčily celý týden. Ale to chce trochu vysvětlení. S Alčou jsme se sešly celý měsíc před začátkem naší expedice ve Vancouveru – víme totiž, jak úžasné hory tu jsou a také to, že náš roadtrip se pak jihu Britské Kolumbie vyhne. Takže jsme se shodly na tom, že bude dobrý nápad se sejít dřív, mít tak prostor doplánovat spoustu věcí a hlavně prochodit zdejší hory. 

Realita se dost lišila z jednoho takového nepatrného důvodu, který by nás nikdy nenapadl jako relevantní problém. Počasí.

Protože déšť je něco, s čím se prostě každý horal a cestovatel musí umět vypořádat, nenapadlo nás, že každodenní déšť při teplotách těsně nad nulou nás doslova odrovná. Počasí totiž opravdu vypadalo odporně jednotvárně a hory mimochodem nebyly ani vidět. Pár pokusů vždy končilo otázkou, zda toto máme zapotřebí. 

Když tedy člověk nestanuje a nechodí po horách a venku je mizerně, nezbývá, než si najít jiný způsob levného (ideálně zdarma) ubytování. Práce na farmě byla jedna varianta a další byla „house sitting“. Jednoduše jsme hlídali byt a psa. Majitelé odjeli na dovolenou a my se tak postaraly o to, aby jejich hafan (a taky kočka) dostal najíst, měl dostatek procházek a hlavně lásku člověka. Pro nás to zase znamenalo na týden neřešit ubytování a už jsme se viděly, jak to všechno naplánujeme. 

Jenže jen jsme se vrátily z první psí procházky, bylo jasné, že toho asi moc nezvládneme – obě jsme onemocněly. Mezi vařením zázvorového čaje a venčením jsme toho moc nestihly. Snad jen si všimnout, že téměř každý den svítilo slunce. Samozřejmě, teď, když nikam nemůžeme. 

Ale nevěšely jsme hlavu, ještě nás pak čekal týden, který jsme si slíbily, že za každou cenu strávíme v těch zdejších nádherných horách. I kdybychom je měly hledat v mlze poslepu.

Pes jménem Boss byl pěkný lenoch a flegmatik a kočka Pandora zase princezna, co na sebe nenechala šáhnout, což nám ale v našem stavu tolik nevadilo. Přesto jsme Bosse naučily delším procházkám a pár novým hrám. Boss i Panda byli kdekoli, kde jsme zrovna byly my – když jsme pracovaly v obýváku, leželi v obýváku, když jsme se zvedly a šly do ložnice, bylo jasné, že do dvou minut se oba objeví v ložnici taky. Když jsme pak odcházely, bylo jasné, že jedny psí i kočičí oči nás sledovaly až za roh. A nutno dodat, že i nám ten lenoch a princezna pěkně chybí.

Jak ten týden v horách vypadal, to se brzy dozvíte. Ale v nadpisu je přece ještě jedno nečekané slovo: kufry. Kufry byly naší dennodenní svízelí. Jak jsme si tak už za mnoho cest zvykly, nosíme si vždycky jen to, co samy uneseme. Na zádech. Inu prostě jednu krosnu – bez ohledu na to, zda jdeme trekovat na pár týdnů nebo se jedná o cestu kolem světa, vždycky jsme se vešly do jedné krosny. Tedy každá do jedné.

No a tady nastal ten svízel. Poprvé nás čeká roadtrip, cesta autem, ve kterém budeme i bydlet. Takže ta slavná věta: „To se do auta vleze.“ byla v našem případě dost nebezpečná. Navíc poprvé chceme při cestě i pracovat – máme nějaké osobní projekty, které určitě chceme každá rozvíjet i při cestování. A v neposlední řadě, Mája odjela ještě o další dva měsíce dřív do Oregonu malovat mural a vzala si s sebou nehorázně hodně výtvarného materiálu. Taky byla donucena si vzít slušné oblečení, protože prý nebude dělat v Americe ostudu, když bude ve městě. Což byl dost zbytečný strach, ale vznikl z toho dost nadbytečný kufr.

A to všechno právě způsobilo, že jsme celou dobu šílených přesunů a cestování měly každá na zádech krosnu a ještě táhly obě kufr na kolečkách. Pro cestovatele je to vlastně dost trapná situace a když jsme někde přespávaly, snažila jsem se dělat, jako když ke mně ten kufr vůbec nepatří. Ale což, i tato zkušenost je dobrá zkušenost a teď můžeme s jistotou potvrdit, že jedna krosna stačí a basta.

S APM sport

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?