CHILE ČILI ČILE

sdílej

Share on facebook
Share on whatsapp
Share on email
Čas k přečtení: 7 min

Vánoce v Chile

Měly jsme to v plánu – být na Vánoce najedené, umyté a zajít do kostela na mši. A ke všem třem věcem bylo potreba sejít do města. Tak tedy Vánoce v Chile – kdo nevyzkoušel, nepochopí ten pro nás severopolokoulčany zvláštní nezvyklý pocit být na Vánoce v triku a kraťasech, večeřet za stále ještě bílého dne a slyšet koledy o sněhu a zimě a přitom mít chuť na zmrzlinu…

Našly jsme si ubytování, kde byla kuchyňka. Večeřet chceme totiž tradičně českovánočně a ne si jen tak dělat rýži v ešusu. Zašly jsme do obchodu koupit rybu snad i najít něco jako strouhanku. Našly jsme lososa a při pokusu o vysvětlení, co je to strouhanka a trojobal, jsme obdržely jen nechápající pohledy. Zato bramborový salát jsme našly dokonce již hotový, a když jsme ho trochu vylepšily, byl jako od maminky. Všichni tu podobně jako jinde nakupovali spoustu jídla a po ulicích jsme potkávaly lidi nesoucí dárky pečlivě zabalené už z obchodu. Ale taky byla plná hřiště, lidé seděli venku a popíjeli chlazené nápoje, na přechodech předváděli své umění kejklíři a do toho všeho znělo, že “sním o Vánocích bílých…”.

Co se cukroví týče, nejvíc jsme si na něm pochutnaly už v adventu. Zabalené perníčky z domova do Vánoc nevydržely.

Doprava

V Chile se dá docela snadno stopovat a všude se můžete dopravit i autobusy. Jezdí tu po dlouhé páteřní dálnici vedoucí ze severu na jih, kde ji zastavují hluboké fjordy a roztrhané pobřeží konce světa.

I z nejmenších vesniček jezdí nějaký autobus – sice jednou denně, ale jezdí. To se pak jen nasedne do busu, pokusíte se vysvětlit kam chcete a během jízdy přijde průvodčí s balíkem jízdenek v jedné ruce a pečlivě poskládanými bankovkami mezi prsty druhé ruky. Pak zacinká drobnými mincemi v kapse, usměje se a jede se dál. Batohy si z (možná až přehnané) opatrnosti vždy snažíme vzít s sebou nahoru do busu. Vzniká tak docela dost kosmických situací, kdy se autobus plní rychleji než my stíháme uhýbat s krosnami o velikosti půlky člověka. Uličky tu mají úzké a většina kyprých žen se nám od srdce směje, když se zasekneme už ve dveřích o karimatku nebo ukulele. Ale společnými silami se vždy do busu nějak dostaneme.

Vůbec jsou tu lidé milí a rádi pomohou. Třeba když si úplně hladové vytáhnete paštiku zabalenou v takovém tom střívku, které je z obou konců přiskřípnuté kovovou sponkou. Jenže nůž je v krosně, kterou dav odsunul mimo dosah, a tak jsem se pustila do mravenčí práce uvolňování kovové sponky, aby se paštika dala z jedné strany tlačit na chleba. Alča, která stejně jako já tušila, že je to něco jako časovaná bomba, se nechala slyšet, že zas až takový hlad nemá. Ale já hlad měla. A tak jsem se snažila a snažila, až se na to pán stojící nade mnou nemohl už déle koukat a paštiku mi vzal z rukou, vytáhl tu nejostřejší věc, kterou v kapse našel – klíče – a pustil se do oddělávání sponky. Té druhé než já, takže o to více tlačil na jiždocela uvolněnou sponku. Naskočily mu na čele žíly, ale nevzdával svůj tichý boj. Poslední trhnutí, překvapený výraz a už mi podával zpět otevřenou paštiku. Uznale jsem ji vzala a poděkovala.

Bylo jí zhruba polovina, ta druhá část totiž zůstala pánovi v dlani a nevěděl si moc rady, co s tím. Kapesníky stejně jako nůž byly v krosně mimo náš dosah, a tak pán statečně utřel paštiku do jízdenky a tvářil se, že je čistý. My nevěděly, jak se tvářit a dřív, než jsme na to přišly, vybuchly jsme smíchy. Cesty hromadnou dopravou jsou zábavné.

Ve městě chodíme pěšky, ale když jsme zjistily, že autobus nás večer vyhodil 7 km od hostelu, kde na nás čekala sprcha, nezbylo než přemýšlet o nějakém MHD. Jenže to není tak snadné zjistit, protože bus si tady může každý zastavit kdekoli, když ví, kudy vede trasa. Na naše dotazy nám vždy přišla stejná odpověď – “colectivo”. Ano, kolektivně, to bych ráda. Hnala jsem se za busem. “No, no. Un carro.” Aha, takže taxík! “No, no, colectivo.” Byly jsme z toho už úplně zmatené, dokud nám pán přímo neukázal na auto, ve kterém seděli tři pasažéři. Jenže ani to nebylo naše colectivo. Až jiný pán nás doslova za ručičku dovedl na jinou silnici k totožnému autu a my konečně nasedly. Nemají tu totiž jen MHD busy, mají tu i kolektivní auta, která vždy jezdí po určité trase. Bez řádu, prostě stačí stát u silnice, ani se neptat a nastoupit téměř za jízdy. Řidičovi pak jen do dlaně vysypat drobásky za cestu (což tu už každý ví) a někde si zase auto stopnout a vystoupit. Kolektivní taxi za levný peníz.

Ploty a důvěra

Hned první věc, která nás tu v Chile překvapila, byly ploty. Všechna obydlí, všechny pozemky, třeba i pastviny a pole kdesi uprostřed ničeho jsou tu oplocené. A nejsou to jen takové ty nízké ozdobné plůtky, ale dost často vysoké zdi a na nich zalité rozbité sklo, mohutné tyčové ploty s ostnatým drátem navrch, v některých případech ještě elektrický ohradník. I za takovým plotem se asi lidé stále necítí dost bezpečně a v oknech jsou mříže. V člověku to nevyvolává přímo uklidňující pocity, přestože jsme se tu zatím nesetkaly s žádnýmšpatným člověkem či situací, ba naopak.

Až setkání s Claudií, která jako jedna z mála umí anglicky, nám věc s ploty trochu objasnilo. Claudia nás ubytovala na Vánoce, a když jsme si chvilku povídaly a zmínily, že bychom potřebovaly jít někam na počítač, hned nám přinesla svůj notebook i s heslem, že ho o svátcích nebude potřebovat. To bylo dost důvěry i na nás.

“Claudia, jaktože máte všude tak vysoké ploty? Připadá nám to tu docela bezpečné.”, troufla jsem si položit otázku zaskočena tím kontrastem důvěry k nám a naopak nedůvěrou k vlastnímu národu. “V Chile je hodně lidí, kteří ti něco mohou ukrást, nebo udělat. Nepojedu pryč, protože nechci nechat dům prázdný. Nenechám si auto na ulici, protože by ho vykradli. Když jdu do restaurace, musím si celou dobu držet kabelku u sebe, jinak někdo přijde, ani nevím a nemám kabelku. Musíte si tu dávat pozor. Nejsou všichni dobří. Tady v Chile to není jednoduché, musíme se všichni hlídat.” Ale nám dá hned svůj počítač, hlodalo nám v hlavě… “Ve velkých městech je hlavně teď kolem všech těch demonstrací hodně kriminality.”, pokračovala Claudia, “Moje matka přemýšlí o přestěhování se někam do malého města, tam je to bezpečnější.”

Stejné věci nám říkal i každý člověk, který nás vzal při stopování. Musíme si dávat pozor, lidi jsou tu zlí, a pak nám dal každé do ruky sušenku. Nezbývá tedy než doufat, že si k sobě samým najdou Chilané lepší důvěru a postaví nižší ploty a pevnější mosty.

Nepokoje

Chile stejně jako Argentina procházejí neklidným obdobím. Situace se přiostřila zvláště díky nenápadnému, ale zato nekonečnému zdražování. Nic není veřejné, nic není zadarmo, nic není prostě jen tak – ploty jsou důkazem soukromého vlastnictví stejně cizí řečí mluvící ředitelé, kteří vlastní všechny podniky v zemi. Stát má holé ruce i pokladnu. Jak nespokojené davy proudí ulicemi, zanechávají za sebou velmi svérázný styl pouličního umění. Ohořelé budovy, vysklené výlohy, nelichotivé nápisy na vládních budovách. Málokterá budova Banco de Chile zůstala bez povšimnutí – na zabedněných oknech a stažených mřížích se skvěly nasprejované nápisy, kde slova “policie”, “stát”, “teroristi”, “zrádci”, “korupce” a “oheň” stála vedle sebe jako synonyma. Jedna z nejstabilnějších a nejbezpečnějších oblastí Jižní Ameriky se podle slov vlastních občanů blíží ke srázu.

Zatím se tu dá snadno zapomenout na to, že jen kousek dál na sever jsou státy s tak vysokou kriminalitou, že si to my “slušní” Evropané ani neumíme představit. Nebo spíše neumíme v tom žít a umět se pohybovat. Je to jiná kultura, a jiná pravidla. V Chile i Argentině se stále ještě dá vyjít po setmění a při troše opatrnosti a soudnosti se vrátit zpátky v pořádku a se všemi doklady. Kultura španělských kolonizátorů tu zanechala mnoho nám blízkého. Nesmí se ale zapomenout, že tu chodíme po zemi výbušných vulkánů, které zatím jenom spí.

Ceny

Jasně že to není Asie, ale levnější než v Evropě by to být mělo, ne? Tak tedy – není. Ubytování je dražší. Nemají tu totiž mimo velká města moc ponětí, co je to hostel a sdílené pokoje. Proto je cena vždy za pokoj a je výrazně vyšší s výrazně horší kvalitou. Držíme se tedy jedné dobré zásady – spíme co nejvíce pod stanem.

Jídlo je dražší než v Čechách. Snad až na avokádo a ryby. Ostatní věci jsou ale i dvojnásobně dražší a najít jídlo ideální do krosny na trek je někdy docela oříšek. (A že by se oříšky hodily.) Třeba taková jistota jako je nudlová polévka, která skoro nic neváží a přitom docela zasytí, tak ta místy stála v přepočtu neuvěřitelných padesát korun.

Doprava je srovnatelně drahá a někdy i levnější. Kvalita ucházející, síť velmi pěkně rozvitá, busem se prostě dostanete kamkoli a za slušný peníz. Kamkoli, kde je něco alespoň vzdáleně připomínající silnici – čím více však na jih, tím více síť řídne. Některá místa se pak dají překonat pouze díky převozům přes vodní plochy. Silnice prostě končí – a převoz se někdy nechá pořádně zaplatit!

Čili Čile je země místy překvapivě evropská, místy asijsky hlučná a dohromady prostě svá. Rozhodně stojí za vidění – a nejvíce za prochození pěšky.

Karantena v Cuscu
Cesta až na konec světa

Karanténa v Cuscu

Čas k přečtení: 4 min Karanténa v Cuscu Hned druhý den karantény jsme se rozhodly s Alčou odejít z hostelu,

PŘEČÍST
Cesta až na konec světa

Goodbye mr. Fitz Roy

Čas k přečtení: 4 min Cerro Torre – skryté v mracích Zdá se, že i našemu několikadennímu štěstí s počasím musí někdy

PŘEČÍST

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Mohlo by se vám líbit

Vyber si téma článku, které tě zajímá

Sociální ikony

Naše cesty a expedice

Naše knihy

Nenašel jsi článek? Třeba ti pomůžou štítky.

Nechceš příjít o další příběhy?